Rodina je základ, ale nemůžeme za každou cenu udržovat nefunkční rodinu, kde je dětem upíráno právo na vzdělání a naopak jsou vedeny k poflakování. A jak je tedy nastaveno dnes?

Proces odebírání dětí (nezletilých) z péče rodičů řeší řada právních předpisů. Jedná se zejména o zákon o sociálně právní ochraně dětí („ZOSPOD“), občanský zákoník („OZ“) a zákon o zvláštních řízeních soudních („ZŘS“).

Platí, že o odebrání dítěte od rodičů může rozhodnout pouze soud (viz § 928 OZ – jmenování poručníka, § 953 OZ – svěření do péče jiné osoby, § 958 OZ – pěstounství a § 971 OZ – ústavní výchova). OSPOD nicméně hraje v těchto řízeních před soudem zásadní roli, neboť může podat návrh na jejich zahájení (§ 14 odst. 1 ZOSPOD).

Soud také může před vlastním rozhodnutím vydat takzvané předběžné opatření, kterým dítě dočasně odejme z péče rodičů (a to až do konečného rozhodnutí v řízení). Zde je role OSPOD obdobná (předběžné opatření může navrhnout), nicméně pro jeho vydání stačí pouze osvědčit, že není dítěti poskytována řádná péče, nikoliv nedostatek péče prokazovat.

OSPOD tak fakticky nemůže sám rozhodnout o odebrání dítěte z rodiny, a to ani dočasně. I v případě dočasného vytržení z rodiny musí soud do 24 hodin rozhodnout o předběžném opatření (§ 452 ZŘS).

Obdobně také soud může rozhodnout o dočasném odejmutí dítěte z péče rodičů a umístit jej na nejdéle 3 měsíce např. ve středisku výchovné péče nebo zařízení poskytovatele zdravotnických služeb (§ 13a odst. 1 ZOSPOD).

Klíčová je tak otázka, zda OSPOD má zákonem standardizované podmínky, za kterých musí podat návrh na zahájí řízení o odebrání dítěte (resp. návrh na zahájení jednoho z výše uvedených řízeních) nebo návrh na předběžné opatření.

Žádný z výše citovaných zákonů neobsahuje výčet okolností, za kterých musí OSPOD podat návrh na zahájení řízení / předběžné opatření. NOZ obsahuje v případě umístění do ústavní výchovy pouze generickou frázi: „Jsou-li výchova dítěte nebo jeho tělesný, rozumový či duševní stav, anebo jeho řádný vývoj vážně ohroženy nebo narušeny do té míry, že je to v rozporu se zájmem dítěte, anebo jsou-li tu vážné důvody, pro které rodiče dítěte nemohou jeho výchovu zabezpečit, může soud jako nezbytné opatření také nařídit ústavní výchovu.“

ZOSPOD pak obsahuje zmocňovací ustanovení pro vydání vyhlášky MPSV, ta ale nemíří na standardizaci situací, ve kterých je OSPOD povinen podat návrh soudu (§ 58b odst. 2 ZOSPOD). Ministerstvo je nicméně na základě tohoto ustanovení oprávněno vydat předpis, který stanoví pravidla vyhodnocování situace dítěte a jeho rodiny. Tímto předpisem je vyhláška č. 473/2012 Sb. Ta nicméně neobsahuje popis následných řešení, tedy ani povinnost podat návrh soudu.

Obdobná situace pak platí pro rozhodování soudu, ten by navíc nebyl vázán ani vyhláškou nebo metodickým pokynem MPSV. Co se týká rozhodování soudu, tak zde existuje relativně široká judikatura Ústavního soudu a nejvyšších soudů, která jde proti nadměrnému užívání institutu odebírání dětí z péče rodičů. Podle mínění těchto soudů se má jednat o krajní řešení.

Stávající právní úprava tak nestanovuje jasné kritérium, po jehož naplnění by OSPOD měl povinnost podat návrh na odebrání dítěte z péče rodičů.

Co tedy nyní? Zaměřím se právě na tuto problematiku a budu navrhovat změny, aby byla jasnější pravidla, která budou platit pro všechny stejně.

(převzato z Profilu)