Dobrý den. Děkuji vám, vážený pane místopředsedo, kolegyně, kolegové. To je to neštěstí řádně přihlášených, které všichni známe. To znamená, že během těch faktických připomínek skoro zapomeneme, co jsme chtěli říci. Nicméně já bych chtěl panu předsedovi také poděkovat za to, že to téma tady bylo otevřeno. Možná je i škoda, že je to v tuto hodinu, když už naše pozornost přece jenom trochu upadá a v některých případech v těch vzájemných reakcích jsou nervy na pochodu. Ono si to to téma nezaslouží.

Já jsem chtěl říci, že nezpochybňuji legitimitu cesty pana předsedy do Ruské federace. Konec konců, jak sám řekl, bylo o tom hlasováno na organizačním výboru, byť s nějakými dodatečným dotazy kolegů a ta cesta jistě schválena byla. Ale ono to zavdává a je dobré, že o tom máme příležitost mluvit, otázky k obecným východiskům naší zahraniční politiky nejenom ve vztahu k Ruské federaci.

Protože pokud se objevují interpretace toho typu, že Česká republika by mohla být jakýmsi mostem mezi západem a východem, tak já jako vystudovaný historik toto musím odmítnout. Takováto interpretace vždycky přinášela jenom neštěstí a my bychom si měli uvědomit, že nejsme tím mostem. My jsme součástí Evropské unie, my jsme součástí Severoatlantické aliance a my jsme, a byl bych rád, kdybychom byli, prostě západem.

Pokud vedeme dialog, který je určitě na místě, s Ruskou federací, tak by vždy bylo na místě, aby ten dialog měl nějaké ambice, aby byl ambiciózní. A pokud to má být dialog vyrovnaných partnerů, tak musíme my být těmi, kdo přichází s tématy. A přicházíme i s tématy, která prostě mohou být pro tu stranu v daný okamžik a v danou chvíli nepříjemná. Mnoho jich tady zmínila paní kolegyně Langšádlová.

Ale já bych zmínil další. Například našim polským sousedům se povedlo vyjednat, že se otevřely komunistické archivy a oni se dozvídají pomocí jejich badatelů a historiků o tom, jaká zvěrstva páchala ruská tajná služba. V této chvíli jsme se například mohli bavit ve stoletém výročí republiky o tom, zda by nebylo na místě se vrátit k vraždě, či sebevraždě Jana Masaryka a zda by i toto neměla být ambice naší diplomacie, ať už na té parlamentní, nebo na té vládní úrovni.

Jsou to prostě důležitá témata a my bychom si samozřejmě představovali a rádi bychom to od pana předsedy slyšeli, že máme ambice se bavit i o věcech, které jsou prostě pro naší protistranu nepříjemné. A proto se moc těšíme na to, až skutečně dostaneme ten oficiální záznam z jednání a budeme se moci přesvědčit, že i taková témata pan předseda Vondráček skutečně otvíral.

Rád bych se zmínil ale obecně o tom, jakým způsobem se vede zahraniční politika této vlády, ale i Sněmovny ve vztahu například k zahraničnímu výboru Parlamentu České republiky. My jsme neměli žádné informace dopředu o cestě pana předsedy Vondráčka a ani jsme nezaregistrovali, že by měl ambici nás podrobně jako zahraniční výbor s výstupy a výsledky té cesty informovat.

Stejně tak tomu bylo v případě cesty pana premiéra Babiše za panem premiérem Orbánem. Stejně tomu tak bylo v případě cesty pana premiéra Babiše za Angelou Merkelovou. A je tady zahraniční výbor, který díky tomu, nebo kvůli tomu, že prostě nebyla obsazena pozice ministra zahraničních věcí, neměl teď půl roku žádné relevantní informace k tomu, jakou zahraniční politiku vede Česká republika, s jakými tématy přichází. A to považuji za obrovskou chybu a považuji za nutné, aby se toto - a já doufám, že s novým panem ministrem se to změní - aby se to skutečně změnilo.

A byl bych rád, kdyby pan předseda Vondráček přišel i na zahraniční výbor a s velkou mírou podrobnosti nás o své cestě informovat a přesvědčil nás o tom, že ty zprávy, které nás ne úplně uspokojovaly v médiích, se prostě nezakládají na pravdě a že jsme skutečně vedli ambiciózní zahraniční politiku s ambicí nastolovat témata a nejenom s ambicí poslouchat, co nám protistrana říká. Děkuji.