Základním problémem je totiž nutnost provázanosti jednotlivých zákonů, které vznikly na základě schválených koncepcí. A právě provázanost jednotlivých zákonů je tím kruciálním problémem, protože odhalí skutečné cíle předkládaných novel a jejich finanční náročnost. Poukazovat na skutečnost, že jak koncepce, tak některé zákony byly již projednány v příslušném výboru je liché, zejména z důvodu nové politické reprezentace a jejich programových priorit.

Příkladem chybného postupu bylo i projednání tisku 14, novely zákona o ozbrojených silách. Pokud bych měl tento zákon hodnotit objektivně, pak vůbec nebyl důvod k jeho rychlému projednání. Zejména z toho důvodu, že mělo dojít k provázanosti zákona se zákonem o vojácích z povolání. Připomínek k tomuto zákonu by bylo mnoho, ale to, co bylo nejproblematičtější, byla změna postavení náčelníka Generálního štábu Armády České republiky, který namísto doposud platného zabezpečení velení bude nově velet armádě. Přitom velitelem ozbrojených sil je prezident republiky a ministr obrany vydává rozkazy. Podle odborníků je tato změna návratem před listopad 1989 a touto změnou dochází k omezení civilního řízení a kontroly armády. A nic na tom nemění dnešní stanovisko současného ministra obrany či NGŠ.

Dalšími problematickými ustanoveními mohou být rušení vojenských záchranných útvarů z organizační struktury AČR, zavedení úkolových uskupení, nekoncepční zavedení rizikového příspěvku pro občanské zaměstnance v zahraničí či ne jednoznačně definovaná možnost použití vozidla ozbrojených sil služebnímu orgánu k cestě do místa výkonu služby a zpět. Jako demokrat respektuji politickou vůli kolegů a kolegyň ponechat takto problematické znění zákona. Jsem však přesvědčen, že je nutné alespoň změnit problematické ustanovení §7 zákona o ozbrojených silách v průběhu druhého čtení. A to i přesto, že změna textu nemusí reálně nic znamenat. Navrhované znění totiž není dobrým signálem pro naši stále ještě mladou demokracii.