Děkuji, paní předsedající, pane předsedo, kolegyně, kolegové, já bych chtěl poděkovat panu předsedovi za otevřená slova, kdy popsal určitou fázi historie ústavu, jež zásluhou Senátu znamenala vážné narušení skutečného poslání toho ústavu, tak jak byl definován, a to je zpřístupňování informací o minulosti. Myslím si, že v té době došlo k celé řadě kroků, ale jeden z nich byl přesun archivů, který i premiér vlády tehdejší, a sice Bohuslav Sobotka, označil za nezákonný. Nestalo se nic a vyšumělo to.

Od té doby samozřejmě převládá konferenční a žánrová činnost ústavu a tomu hlavnímu poslání se věnuje málo. Ale já nechci tím zdržovat, že jsme tady v minulých letech rozebírali různé statistiky a snažili se to prokázat. Je to do značné míry marný boj. Ale přece jenom si myslím, že je tady docela závažná okolnost, že vedení ústavu zcela prohospodařilo otázku své budovy. Řekl bych, že jde o missmanagement, protože nepostupovali tak, aby mohli připravit rekonstrukci pomocí nějakých studií sond a fakticky postupem času zjistili, že ta budova se v rozpočtových rámcích, které ústav měl k dispozici, opravit nedá. Dneska stojí ústav před otázkou své, řekl bych, existence. Nemyslím právní, ale fyzické. Stává se jakýmsi bezdomovcem, protože není jasno, zda obdrží prostředky, není jasno, zda bude mít nějakou náhradní budovu. Zatím je roztroušen. Částečně po pronajatých prostorách a částečně na práci doma, pracovníků ústavu.

Já bych si dovolil v této souvislosti položit předsedovi rady přímou otázku, zda rada náhodou při vědomí těchto skutečností nezvažovala vyvodit personální odpovědnost? Protože je to toto stávající vedení, které stálo u začátku tohoto lapsusu. Je u toho dodnes. Tak se táži, jestli rada neměla dojem, že za takovýchto okolností by bylo na místě hledat jiné vedení a řešit tedy bezpečnost tohoto ústavu, bezpečnost jeho existence do budoucna, nějakým koncepčním způsobem. Děkuji za pozornost.