Podařil se redaktorům iDnes a musím jim gratulovat.

Obsahuje totiž všechny odpovědi na otázku, jak země oplývající nerostným bohatstvím (například největšími zásobami ropy na světě, kvalitní železnou rudou a tak dále), dostatkem levné vodní energie, vhodným klimatem pro rozsáhlou zemědělskou produkci… může čelit takovým problémům, jako je všudypřítomný hlad, nekonečná chudoba a zcela neuvěřitelná inflace.

Ještě na konci sedmdesátých letech měla Venezuela druhou nejvyšší životní úroveň v Jižní Americe, v letech osmdesátých a devadesátých, kdy celá Jižní Amerika procházela dvaceti léty, které byly nazývány „ztracené“, útočila přes přetrvávající zmatky na čelo pomyslného pelotonu. Souběžně však rostla korupce, s ní provázaná politická nestabilita, vláda ztrácela schopnost bránit se sílícímu partyzánskému hnutí, nastal rozvoj drogového byznysu a s tím i kriminalita… 

Pak přišli dva muži s vizí, jak z Venezuely udělat socialistický ráj. Na konci roku 1998 zvítězil ve volbách Hugo Chavez, armádní plukovník a vůdce jednoho z pokusů o převrat (šest let před svým zvolením). Všimněme si rozhodnutí voličů – dali hlasy v ústavně korektních volbách někomu, kdo nedlouho před tím usiloval o neústavní převzetí moci. Volili slib pořádku proti nejistotě rozháráné politické scény.

Chavez se udržel u moci až do své smrti v roce 2013, nicméně volby byly stále méně demokratické. Odolal několika pokusům o sesazení i lidovým bouřím. Nicméně jeho vláda připomínala stále více diktaturu, průmysl byl znárodněn, stejně tak část obchodu, investic ubývalo. Nicméně vysoké příjmy z ropy a nerostného bohatství umožňovaly udržovat relativně vysokou životní úroveň obyvatel. Jakkoliv ve srovnání s jinými státy regionu, který se jako celek dostal z hlubokých problémů konce minulého století, šlo o přešlapování na místě. Venezuela při nejlepším stagnovala v oblasti, která dynamicky rostla. Hlavní problém byl ale skrytý – rozsáhlé programy přerozdělování a uplácení širokých vrstev obyvatel vedly k tomu, že stát jako majitel naprosté většiny ekonomiky prakticky vůbec neinvestoval.

Po charismatickém Chavesovi přišel Nicolas Maduro, víceprezident z jeho posledních období, řidič autobusu a podstatně méně vizionářský politik. Ještě za Chavese propukla hluboká ekonomická krize, propadly se ceny ropy a Venezuela, rozhazovačná země závislá tou dobou již prakticky zcela na příjmech z těžby, šla rychle ke dnu. Tento pád do hlubin, které jsou skutečně netušené, pokračuje dál. Již volby v roce 2013, ve kterých Maduro těsně zvítězil, byly s velkou pravděpodobností čistý podvod. Při posledních volbách letos v květnu se režim už ani nesnažil o nějaké zdání demokracie – za hlas pro Madura byly vydávány poukázky na vyšší příděly potravin. Apatie obyvatel je však bezbřehá. Účast klesla hluboko pod padesát procent a v třicetimilionové zemi stačilo Madurovi k „historickému“ zisku 68 procent pouhých osm milionů (koupených a dost možná z nemalé části i zfalšovaných) hlasů.

Socialistický experiment ve Venezuele skončí prakticky jistě občanskou válkou, rozuzlení bude krvavé a tragické. V tomto smyslu slova jde vlastně o nudný (opakující se) příběh, samozřejmě nekonečně smutný pro třicet milionů lidí, kteří tráví svůj život způsobem nad veškerou pochybnost nedůstojným a ponižujícím a kteří se v nějakém historicky nedlouhém čase ocitnou uprostřed dějů, které budou daleko za hranicí jakékoliv lidskosti. Nám ostatním přináší socialistický experiment ve Venezuele na jedné straně úsměvné zážitky z fotografií kabelek vyrobených z bezcenných papírků, kterým Maduro říká národní měna, na straně druhé stresující obrázky novorozeňat umírajících na banální choroby, protože země není schopna vyrobit nebo dovést ani ty nejzákladnější léky. A to dokonce v situaci, kdy cena ropy vzrostla na osmdesát dolarů za barel.

Venezuela je skutečně daleko. Ale vztyčení sochy Karla Marxe v Trevíru říká, že svým způsobem je pořád „za rohem“.

Luboš Smrčka, místopředseda SPOZ Praha