Zásoby lithia v Krušných horách představují možná až sedm či osm procent v současnosti těžitelných světových zásob. To je významné postavení, velmi významné. Dále platí, že v posledních letech a nyní vlastně již desetiletích poptávka po lithiu stále roste a s ním i cena. Tento růst je významný, někteří experti ho nazývají exponenciálním, já bych byl opatrnější, nicméně růst je to prudký a zatím soustavný. Je zde předpoklad, že budeme potřebovat stále větší prostor pro ukládání elektrické energie a baterie jsou jediný systém ukládání, který je dostatečně pružný a lze ho „převážet“. Velmi pravděpodobně budeme tedy baterie v příštích letech a desetiletích vyrábět daleko masověji a v daleko větším množství. Technologie založené na lithiu jsou nyní to nejlepší, co máme.

Lithium má i další využití, stalo se podstatným kovem pro moderní slévárenství, pro sofistikované strojírenství, moderní keramický průmysl, objevují se možnosti v jaderné energetice. Nadšenci hovoří o „ropě budoucnosti“, ale já bych takové radostné příměry nepoužíval – jaksi z principu, protože každé podobné srovnávání vytváří poněkud falešné představy.

Na druhé straně. Nebylo by tedy opravdu lepší si naše zásoby lithia „schovat“ pro děti a vnuky a „vytáhnout“ je, až bude suroviny nedostatek? Třeba bychom tím zajistili potomkům úžasnou budoucnost. Dokonce si to do programu dala jistá okrajová národovecká politická strana, ale už vznikly i petice a je jenom otázkou času, kdy k tomu vystoupí nějaký aktivistický zpěvák.

Zní to neuvěřitelně lákavě a není divu, že na podobné představy dost často mnoho lidí „slyší“. Ve skutečnosti je to ale možná sympaticky vypadající, nicméně neuvěřitelný omyl.

Nemáme ponětí, zda bude o lithium zájem i za třicet let nebo za padesát let. Když bychom se podívali zpět o stejná časová období, viděli bychom technologicky také naprosto jiný svět. Není důvod předpokládat, že se v této oblasti vývoj zastaví. Pak je zde další argument. Otázka světových zásob čehokoliv je vždy závislá na dvou proměnných – první je objem současné těžby a především výhled do budoucna, protože tím vypočítáme, „na kolik let nám něco vydrží“. Druhá proměnná jsou výsledky průzkumu a technologický pokrok těžby. Jen si vzpomeňme, kolikrát už měla dojít ropa. Ale i když těžíme více než v minulosti, tak známé zhodnotitelné zásoby jsou největší v dějinách. Protože se našla další ložiska a především bylo dosaženo technologického pokroku v těžbě. A i když ceny ropy dramaticky kolísají, tak při zohlednění vývoje dolaru není jejich skutečný (reálný) růst nijak dramatický. Třetí argument je možná nejvýraznější. Lithium především z baterií je recyklovatelné (s účinností i vyšší než osmdesát procent), současné potíže s procesem jsou etapou, kdy je třeba vyřešit některé problematické technologické postupy, především současnou energetickou náročnost. Ale není proč pochybovat o tom, že v nedaleké budoucnosti budeme „těžit“ z baterií. A dneska nikdo neví, co to udělá s cenami suroviny.

A to je také důvod, proč nemá „těžit stát“. Takové investiční riziko mají podstupovat soukromí investoři, nikoliv vlády. To, aby těžba byla dostatečně lukrativní i pro veřejné rozpočty, je možné zajistit správně nastavenými poplatky za těžbu. Je nesmysl chtít, aby stát dal na rozjetí těžby deset miliard korun s tím, že se mu to možná významně vrátí. Ale je možné chtít za těžbu poplatek odvozený například od světových cen suroviny. Což je naopak běžné a ostatně se to požívá i u jiných surovin.

Křik kolem lithia zcela jistě neutichne. To je jisté. A v dnešní době „alternativních pravd“ se lze vsadit, že různých absurdních požadavků a tvrzení bude kolem této věci spíše přibývat. Známe to i z jiných oblastí. Ostatně nepochybuji o tom, že se někde v diskusi pod tímto článkem objeví chytráci, kteří přijdou s tím, že autor je v tom nebo onom žoldu. To je dneska osud všech racionálních a realistických pohledů na věc. Jenže vždycky je lepší dívat se na věci střízlivýma očima. Což platí i o lithiu.

Milan Urban

Psáno pro blog.idnes.cz