Česká zručnost a podnikavost po staletí vládla Evropě, budila úctu i závist. Světoznámé značky Škoda, Baťa, ČKD, Jawa, Tatra, Avia, … dobývaly svět. Vyváželi jsme cukrovary, pivovary, cementárny, elektrárny, rafinérie, svět požadoval český porcelán, sklo i zbraně. Český průmysl to byly železárny, ocelárny, zbrojovky, automobilky, sklárny, … Říkalo se o nás, že jsme kovárnou Evropy. A my jsme na to byli hrdi!   

Politické změny po roce 1989 přinesly změnu ekonomické orientace. Český export na tradiční východní trhy se rozpadl, či byl zeslaben, v poslední době dokonce pod sankcemi EU a USA. Nová orientace na náročný západní trh, přinesl negativní změny v průmyslové oblasti. Tradiční ekonomika se postupně rozpadla,  pod buldozery nebo za kopečky zmizely tradiční české značky. Kolem měst vyrostly na orné půdě obří montovny či velkosklady, místo řemeslníků, zde našli práci pracovníci u pasů a skladníci. Po dálnicích se valí kamiony z celého světa. Stali jsme se velkoskladem Evropy. Nadnárodní společnosti diktují podmínky, likvidují poslední zbytky domácí konkurence.  Mzdy českých zaměstnanců, jsou hluboko pod průměrnou mzdou v EU. Mizí tradiční řemesla. Řemeslo už nemá to zlaté dno.

Pro řemeslníky, řidiče, zedníky jezdíme na Ukrajinu. Naopak, do zahraničí odcházejí za lepšími platovými podmínkami lékaři, špičkoví odborníci, tedy vysokoškolsky vzdělaní lidé.   

Střední a vysoké školy chrlí tisíce studentů, ale bez skutečných potřeb české ekonomiky. Technické obory, podobně jako řemesla, tedy pilíře české ekonomiky, jsou na okraji zájmu  státu, tak  i samotných studentů.  S řemeslem mizí i tradiční řemeslná šikovnost.

I náš venkov se změnil,  to „bílé zlato“, tedy cukrovka,  mizí z našich polí. Ubývá orné půdy. Svazují nás kvóty  EU, které omezují, jak zemědělskou, tak i živočišnou produkci. Česká vesnice ztrácí své poslední pracovní příležitosti, lidé odcházejí za prací do měst. Ráz české krajiny se mění, mizí půda, ubývá života, přibývá betonu.   

V nedávné době proběhla v médiích zpráva o rozprodeji zlatých rezerv státu. Tedy toho skutečného  zlata, které v minulosti patřilo k bohatství a základům ekonomiky státu.  V době německé okupace bylo toto zlato ukradeno, jeho poválečný, ale jen částečný návrat do vlastnictví státu, stál mnoho úsilí. Nyní již téměř poslední české zlato, mizí na zahraničím trhu…..V majetku státu, tedy i nás občanů zůstanou jen ty „papírky“, které v minulosti se staly často zcela bezcennými.

Jak říkávaly naše babičky, „ děti, rodinné stříbro, zlato se neprodává “. Je to odkaz předků nám potomkům.  A my jsme zase povinni tento odkaz předat našim potomkům. Tak to dělali po staletí naši předkové.