Seniorský dům, který spravuje město České Budějovice, začíná svou devítiletou sezónu. Zařízení, které jako jedno z mála na jihu Čech nabízí i péči o lidi s Alzheimerovou nemocí, vede ředitel Pavel Janda. Za celé období, kdy dům funguje, dokázal spolu se svým týmem udělat z něj opravdu velmi kvalitní zařízení, které poskytuje tu nejlepší péči seniorům různých kategorií.

Seniorský dům na Máji slouží pro obyvatele krajského města. Disponuje 127 lůžky. Dalších 24 míst je v odloučeném pracovišti v Tylově ulici. Celkem tedy zařízení má 151 lůžek. V budoucnu se chystá ještě jeho rozšíření.

Zařízení obývají jak “klasičtí“ senioři, tedy ti, kteří se o sebe mohou postarat a jen využívají některé ze služeb, tak i částečně nebo zcela imobilní a invalidní důchodci. Ve třetím patře je pak takzvané “uzavřené oddělení“, tedy část se zvláštním režimem. Zde jsou ubytováni lidé trpící Alzheimerovou nemocí. I proto je personál, který se zde o tyto lidi stará, vybírán podle jiných kritérií, než běžně k seniorům v nižších patrech.

“Z těch našich 151 seniorů jich 90 pobírá příspěvek na péči 3. a 4. stupně. Jde tedy o lidi vážně nemocné či postižené. Nebo právě o klienty trpící těmi formami demence. Tito lidé pak samozřejmě potřebují daleko intenzivnější a kvalitnější péči, než senioři, kteří se sami pohybují a jsou celkově samostatnější,“ vysvětlil ředitel zařízení Pavel Janda.

Nejvíce trápí vedení seniorského domu, ostatně jako všechny jiné v zemi, stále méně financí a také přibývající administrativa. “Obávám se, že ne vše, co jsme povinni vypisovat a evidovat má vždy nějakou logiku. Ale tak to je a asi to nezměníme. S čím samozřejmě zápasíme, jsou peníze, a samozřejmě i stále se snižující úhrady od zdravotních pojišťoven,“ prozradil Janda.

Finanční rozpočet zařízení je ročně okolo 60 milionů korun. Tvoří ho jak dotace od zřizovatele, tedy města, tak i dotace z Ministerstva práce a sociálních věcí. V praxi to vypadá tak, že dvanácti miliony dotuje zařízení město, osm a půl milionu získává z ministerstva.  Následně jsou to pak platby od klientů za měsíc, za ubytování a stravu, a pak také příspěvky na péči, které nedostávají v tomto případě klienti, ale přímo dům seniorů. Ten nemusí řešit jen náklady s provozem objektu, jako jsou energie, mzdy a podobně, ale třeba nákup surovin, zdravotnického materiálu či pomůcek.

Každoročně však musí vedení počítat finance a hledat cesty, jak lze uspořit. Každým rokem totiž od státu klesají dotace a přitom se zvyšují náklady na provoz. V žádném případě se to ale nikdy podle ředitele, nesmí projevit na péči či kvalitě života u klientů.

Život v domově seniorů nemusí být pro obyvatele vůbec fádní. Naopak, může být i velmi pestrý a poslední roky života nemusejí tito lidé strávit opuštění a s pocitem, že o ně nikdo nemá zájem. Ani ti, kteří jsou soběstační, tak ani ti, kteří jsou zcela závislí na péči druhých.

“Pro naše klienty tu pořádáme řadu kulturních a společenských akcí. Ti, kteří mohou, jezdí na výlety, do kin, divadel. Máme pro ně i řadu programů v podobě terapií. Jsou tu i takzvané tvořivé dílny, kdy vyšívají, malují či něco vyrábějí. Máme zde třeba pána, který krásně maluje, obrázky mám v kanceláři. Pak je zde zase pán, který hraje na klávesy a spolu s jednou paní zpívá,“ prozradil Pavel Janda.

I ti, kteří jsou třeba závislí na invalidní vozík, nebo se hůře pohybují, mají šanci na kvalitní život. I s nimi se jezdí díky nízkopodlažnímu autobusu na výlety, kulturní akce, nebo třeba na procházky. Se zařízením také spolupracuje několik dobrovolníků z řad studentů. Ti tráví s lidmi mnoho volného času různým způsobem.

Obyvatelé Domu seniorů na Máji žijí buď sami v jednolůžkovém pokoji, těch je méně, anebo jsou po dvou. Někteří chtějí být spíš sami a společnost vyhledávají jen občas, či jim stačí, že se s ostatními vídají na snídaních, obědech, večeřích či různých akcích. Jiní jsou zase rádi, že nejsou na pokoji sami a mohou si popovídat, či sdílet své radosti i starosti.

Všechny pokoje klientů jsou vybaveny moderním a kvalitním nábytkem. Všichni mají elektrické polohovací postele. Pro imobilní či hůře pohyblivé klienty není problém s přesuny, celý objekt, který kdysi sloužil jako hotel, je zařízen bezbariérově. Všechny pokoje mají sociální zařízení se sprchovým koutem a toaletou. Někteří klienti mají svou televizi, jiní chodí do společenské místnosti.

Jednolůžkový pokoj se stravou a službami stojí měsíčně okolo 9300 korun, dvoulůžkový je asi o čtyři stovky levnější. Zařízení nabízí i takzvané odlehčovací služby. Tedy takzvané dočasné umístění seniora zvenčí. Toto může využít rodina například, když upravuje byt, či dům. Ten, kdo o blízkého pečuje a najednou onemocní, či odjede na dovolenou nebo je sám hospitalizován v nemocnici. Aby nemusel být senior umístěn v nemocnici či jiném zařízení, může přechodně být v seniorském domě, tedy jeho detašovaném pracovišti. Tam se ceny liší podle potřeb klienta, jeho stupně příspěvku na péči.

Samozřejmostí poskytování služeb je ošetřovatelské i rehabilitační péče, kterou zabezpečují dvě rehabilitační pracovnice. Tyto pracovnice zajišťují léčebně tělesnou výchovu, masáže, parafínové zábaly, elektroléčbu a vodoléčbu. A je zde také kvalitní lékařská péče.

“Jsem tu sedmým rokem a naprosto si nemohu stěžovat. Bez jakýchkoliv lichotek musím pochválit jak veškerý personál, tak i vedení. Pan ředitel má velmi citlivý a lidský přístup ke všem bez rozdílu, stejně jako sestřičky, pečovatelky, pečovatelé i třeba paní uklízečky. A opravdu dobrou duší našeho domu je i vrchní sestra paní Alenka Douchová. Já bych neměnil a rozhodně si už nedovedu představit žít někde jinde,“ prozradil serveru ParlamentniListy.cz obyvatel František Matějka.

Ten, ač je mu už osmdesát, je vášnivým hudebníkem. Hraje, skládá hudbu, zpívá. Rád brouzdá po internetu, sleduje dění doma i ve světě a především nesmírně rád jezdí na kole. I v jeho pokoji je u stropu zavěšené jízdní kolo.

“Druhé mám u syna. Vždyť já jsem na kole byl třeba v Praze, ale i v Drážďanech. Prostě je to můj život. Kdysi jsem udělal i tři tisíce kilometrů za rok. Teď je to samozřejmě méně, ale když je hezky a cítím se dobře, vyrážím po okolí, jak to jen jde,“ vypráví vitální důchodce.

Je přesvědčen, že skvělá nálada a péče v jeho domově je právě díky vedení zařízení.

“Víte, tak jako se říká v nemocnicích, že jaký je primář, takový je personál, tak to platí i tady a dvojnásob. Myslím si, že všichni, kteří se tu o nás starají, to ne vždy s námi starými lidmi mají dvakrát jednoduché. A už proto, že se na to dali, jim za to patří obrovský dík. Já jsem tu opravdu maximálně spokojený. Dělám, co mne baví a rozhodně se nenudím,“ dodal pan Matějka.

K životu seniorů v domově patří samozřejmě i smrt. Ta jednou přijde. Každý se s ní vyrovnává po svém. Tak, jako příbuzní se často nemohou smířit s odchodem svého blízkého, tak ani spolubydlící ne vždy dokážou překonat smutek a bolest z toho, že jejich soused, či spolubydlící, už není.

“Je právě pak na nás a na kolezích, abychom se snažili ty lidi na to buď připravit, nebo na druhé straně to s nimi probrat a třeba je i utěšit.

Ředitel Domova seniorů Máj odmítá řeči o tom, že by život pro starého člověka v takovém zařízení byl nějak ponižující, že by byl ostudou.

“To jsou opravdu nesmysly a předsudky. Pro některé lidi je to smysl života a skutečně sami chtějí do domova důchodců jít, aby nebyli osamoceni. Pro jiné je to vzhledem k jejich stavu či okolnostem opravdu nutností. O některé se zase nemůže starat rodina, ať už proto, že žije jinde a daleko, tak i třeba z důvodu práce či náročné profese. V dnešní době, kdy je nouze o práci, poměry ve společnosti jsou jinak nastavené, než před několika lety, neexistuje třeba jiná šance, než zachovat slušný život pro jejich blízkého seniora a mít jistotu, že se mu dostane potřebné péče a prostě ho musí k nám, či do jiného zařízení umístit,“ míní Pavel Janda.

Ne to, zda je senior umístěn v domově důchodců, anebo je doma, ale to, jestli i pak o něj příbuzní či přátelé projevují zájem a pečují, je známka lidskosti. Z vlastní zkušenosti prý ví, že někteří důchodci jsou sice doma, nebo dokonce žijí s mladými, ale ti se o ně třeba nezajímají a staří lidé jsou pak nešťastní a kolikrát vystaveni napospas osudu. Naopak, lidé žijící v domovech seniorů mohou prožít daleko kvalitnější a pestřejší podzim života v takovém zařízení, než ve svém prostředí.

Samozřejmě jsou i staří lidé, kteří žijí v seniorském zařízení, mají poblíž své příbuzné a ti je nepřijdou jak je rok dlouhý navštívit. Těch je, jak se zdá ale naprosté minimum. Podle pracovníků zařízení tomu ale vždy a v každé době bylo, je a bohužel i bude. Pak se právě personál snaží tyto nepříjemné věci zpříjemnit těm, na které jejich blízcí nepamatují. Třeba, když mají svátek, narozeniny, jiné výroční, nebo třeba o Vánocích či Velikonocích.

“Je to samozřejmě případ od případu a všechno je to o lidech. Ostatně, jako vše na světě. Přeju si vždy jediné, aby lidé k nám přicházeli bez obav, bez předsudků, a aby se jim u nás žilo v rámci jejich možností dobře. Spokojený senior je pro mne tou největší odměnou v mé práci, stejně jako v práci mých kolegů, kteří zde o ně pečují,“ dodal ředitel Pavel Janda.