Zpráva CB předpokládá, že se ruská ekonomika plně sladí se sankcemi v roce 2017, kdy se přeorientuje na asijské trhy, což by mohlo vést k růstu asi 1,7 % HDP. Klíčovým faktorem pro celou prognózu jsou ale ceny ropy, respektive jejich úroveň. Pokud se cena ropy za barel udrží na 95 dolarech, potom nebude mít ruská vláda problém udržet balanc rozpočtu a nebude nutné použít Rezervní fond či Fond národního blaha, jejichž využití CB obecně doporučuje.

Rezervní fond existuje přesně pro případ nynější situace a byl zřízen jako rezerva zdrojů ruské vlády v případě pádu cen ropy, jako překlenovací rezervní zdroj (aktuálně s 2,8 biliony rublů). Naopak ale Fond národního blaha shromažďoval finance na zajištění penzijního zabezpečení ruských občanů. Jinak řečeno, jeho čerpání znamená čerpání peněz na ruské penze (sociální výdaje) a redistribuci formou „záplatování“. Zpráva také předpokládá, že při ceně 60–49 dolarů za barel se země dostane do recese. CB se přitom shoduje s dalšími experty na tom, že Rusko nyní potřebuje především investice, navýšení výkonnosti práce a celkové zlepšení podnikatelského klimatu v zemi.

Energetická velmoc v krizi

Cena ropy je jedním ze základních pilířů současné ruské ekonomiky a propad jejích cen znatelně poškozuje její celkovou situaci. Pro ilustraci: V roce 2013 tvořil vývoz ropy, ropných produktů a zemního plynu celkem 68 % hodnoty všech ruských vývozů. Z toho export ropy a ropných produktů byl téměř čtyřikrát větší než export zemního plynu. Drtivá většina tohoto odvětví je pod kontrolou státu, který příjmy dále přerozděluje. Pro srovnání například vývoz ruských technologii činil asi 7 %. Za posledních 15 let se nejedná o první cyklické snížení cen ropy – podobné už zažilo Rusko v roce 2008.

OPEC v pondělí oznámil, že nebude snižovat těžbu ani při ceně 40 dolarů za barel, což je cena, která by na ruské hospodářství měla zřejmě negativní dopad, alespoň soudě podle zprávy CB. V reakci na zprávu a také na vyšší poptávku po nákupu valut ruskými firmami se začal znova prudce propadat ruský rubl – kurz k euro včera večer převýšil 79 rublů a dolar se prodával za 65 rublů, nejdráže v historii nového Ruska. Po celý den rubl raketově klesal ve svojí hodnotě, aniž by mu pondělní intervence CB výrazně pomohly. K tomu podle posledních informací oslabení rublu vedlo také k světovému poklesu cen zlata o asi 2 %. V pondělí večer CB Ruska zvýšila svojí úrokovou sazbu z 10,5 % na 17 %, což ráno vedlo k dočasnému posílení rublu vůči dolaru a euru (o 6 rublů), aby následoval podle očekávání analytiků další prudký pád (dnes 16. 12. v 10:20 na 82,26 za euro a 66,11 za dolar, v 13:33 92 za euro a 74 za dolar, v 14:15 je euro 100 rublů a dolar za 80 rublů). Podle zpráv se do moskevských obchodů začínají vracet „smluvní jednotky“ (tj. ceny v dolarech), což je nepříjemné deja vu z konce 90. let, kdy otěže přejímal Vladimir Putin. Zatím není jasné, jestli provede CB Ruska další intervenci.

Ruská vláda už včera reagovala na nové okolnosti a oznámila, že seškrtá ruský federální rozpočet o celkem 10 % vzhledem k tomu, že už přijatý rozpočet na tok 2015 byl postavený na ceně ropy za barel ve výši 95 dolarů. To se ukazuje (zatím) jako příliš optimistické číslo vzhledem k dnešní ceně kolem 60 dolarů za barel. Přitom v reálných číslech došlo k nárůstu státních výdajů za posledních 7 let o 27 %, zatímco příjmy se zvýšily jenom o 0,8 %. K tomu dodejme, že velký obnos rozpočtu – skoro 30 % činí sociální výdaje a dalších 35–40 % výdajů jde na obranu. Paradoxně ale může slabý rubl díky transakcím z prodeje ropy v dolarech naplnit ruskou kasu, jak píše agentura Bloomberg.

Optimisticky nevyzněl odhad Mezinárodní energetické agentury, podle které bude v roce 2015 menší poptávka po ropě, která má být o 250 000 barelů menší na den ve srovnání s čísly z letošního listopadu. Nicméně jako o bezprostřední příčině poklesu cen se hovoří o strachu investorů z navýšení technologicky inovativní těžby břidlicové ropy v USA, tedy o počátku nového technologického cyklu, který zpravidla vede k pádu cen. S ohledem na ruskou ekonomiku podle slov premiéra Medveděva existuje „nepřímý“ vztah mezi kurzem rublu a cenou nafty. De facto tento „nepřímý“ vztah“ funguje asi takto: čím je nafta levnější, tím méně valut přinesou exportéři na ruský trh, což znamená, že méně valut pak přijde na rubl na valutovém trhu. Podobně argumentuje například státní Rossijskaja gazeta, která už v neděli v komentáři Igora Varjaše vidí příčiny poklesu hodnoty rublu v ruské závislosti na světové ekonomice kontrolované dolarem, sankcích a poklesu světových cen ropy. Varjaš ale také hovořil o „válce“ Západu proti ruské měně – a tedy prezentoval oslabení rublu jako otázku geopolitického soupeření. Varjaš také vidí potenciál v alternativním exportu obilí, pitné vody a potravin namísto energetických surovin.

Ne všichni ale s takovým argumentem souhlasí. A. Baškatova z Nezavisimoj gazety  se ptá, jak je možné, že v jiných případech u zemí, které podobně jako Rusko vyvážejí ropu, nedošlo k podobně strmému pádu domácích měn? Podle jejího názoru srovnání i v rámci posledního poklesu cen ropy v roce 2008 ukazuje, že příčin je více, a že konkrétně spočívají v celkové konstelaci vícero faktorů: v nedůvěře v peněžní politiku Ruska, v úniku kapitálu ze země, ve snížení investic a v sankcích proti Rusku. Slovo důvěra a klima jsou v její argumentaci klíčové. Už starší, listopadový komentář Gazety.ru  připomíná, že země v zápalu geopolitického soupeření zapomněla na ekonomiku, která vstupuje do fáze první systémové krize, přičemž její podstatou je to, že jde o první krizi, která byla „vyrobena v Rusku“. Jinými slovy, jedná se o systémovou krizi, která má svoje kořeny především (i když ne jenom) v současném ruském politickém a ekonomickém systému či „zevnitř“.

Dluhová krize Rosněftu a ruské penze

S poklesem ceny ropy je spojený také pokles ceny akcií velkých světových ropných společností a má vliv na největší ruskou těžební společnost Rosněfť, která není schopná splácet svoje dluhy z většiny (z 90 %) v cizích měnách. Rosněfť, který vede jeden z nejmocnějších mužů dnešního Ruska Igor Sečin, má dluh v celkové hodnotě asi 2,51 bilionů rublů a ve třetím kvartálu se navýšil o 15 %. V posledním kvartálu by společnost měla splatit něco kolem 500–550 miliard rublů. Už v létě letošního roku se ukázalo, že Rosněfť bez pomoci není schopen svoje dluhy splácet. Ruská vláda přistoupila k plánu na jeho částečnou privatizaci, respektive k prodeji 19,5 % společnosti. Rosněfť ale v poslední době přišel s celkem dalšími 12 návrhy projektů na finanční pomoc ze zdrojů z Fondu národního blaha. Mimochodem, Rosněfť není jediná firma, která má o peníze z Fondu jako kompenzace za sankce zájem – dalšími zájemci je například firma Novatek a Ruské železnice.

Tento postup byl ale už kritizován mezi jinými bývalým ministrem financí Kudrinem. V pátek 12. prosince společnost oznámila, že prodala obligace v hodnotě 625 miliard rublů, které potom Centrální banka Ruska rozhodla přidat na lombardní aukční seznam, což fakticky podle některých názorů znamená, že CB zasanovala Rosněfť. To ale nyní banka popírá, zatímco jiní mluví o faktické peněžní emisi. Kdo koupil obligace Rosněftu není známé. Ruské Vědomosti v komentáři hovoří o tom, že je možné že šlo o nakupující z ruských státních firem, bank či někoho ze soukromých investorů, který má po ruce dostatek peněz v hotovosti. Podle některých expertů je pravděpodobné, že obligace nakoupila akciová společnost Surgutněftogaz, který má mít také blízko ke Kremlu.

Otázka plánované privatizace gigantu Rosněfť je v daný moment nejasná vzhledem k celkové situaci kolem rublu, a především cen ropy. Prodej akcií bude znamenat, že si ruská vláda ponechá 50% balík akcií společnosti. Igor Sečin oznámil, že společnost jedná s domácími i zahraničnímu zájemci. Je známo, že o akcie mají zájem vedle čínského kapitálu nejnověji také Indian Oil Corporation. Obecně, nikoliv adresně k Rosněftu, se nyní v kontextu prudkého propadu rublu mluví o tom, že v nejbližších měsících se bude muset přistoupit k defaultům některých velkých firem.

Konec jednoho modelu?

Bývalý ministr hospodářství Andrej Nečajev přirovnal dnešní situaci s dobou rozpadu SSSR v srpnu 1991, kdy byl prezident Boris Jelcin před volbou mezi dvěma možnostmi. První možností byla mobilizační ekonomika a druhou zavedení radikálních tržních reforem. Podle jeho slov není dnešní situace tak dramatická, ale podobnost tu je i dnes. Problém Ruska se teď týká schopnosti Kremlu převést aspirace a plány v realitu v době, která nebude pro zásadní strukturální reformy, které Rusko potřebuje, příznivá. Velkou otázkou je reálná schopnost současných ruských elit (nikoliv jenom prezidenta Putina na vrcholu pyramidy) flexibilně a pohotově inovovat.

To, co nynější „krize“ (slovy premiéra Medveděva) ukazuje je neudržitelnost současné struktury ruské ekonomiky, která se stále de facto „semi-koloniálně“ spoléhá na vývoz surovin, a je tím pádem citlivá na výkyvy cen na světovém trhu. Geopolitické soupeření tuto konstelaci učinilo zase o trochu viditelnější. Zde konkrétně Putinovy ambice Ruska jako (energetické) velmoci naráží na svoje limity, protože Rusko – mimochodem slovy samotného Vladimira Vladimiroviče před dvěma lety – je země, která je „jednostranně technologicky závislá“ a která je asymetricky integrovaná (čti periferně závislá) do světové ekonomiky. To nikdy nebyly a zřejmě ani nebudou identifikační znaky velmoci.

Nejnovější ekonomicko-diplomatická ofenzíva Putinova Ruska ve vztahu k Číně, Indii nebo Turecku je jistě impresivní, a pokud odhlédneme od kontextu sankcí a zhoršených vztahů se Západem i zcela logická s ohledem ke geografické poloze Ruska i ke změnám silových polí světové ekonomiky. Rusko ale potřebuje kromě slibných obchodních partnerů v tradičních oblastech, jako jsou suroviny, zbrojní a kosmické technologie a nukleární technologie, dostatečné investice a prostředky, které by umožnily restrukturalizovat jeho celkový ekonomický profil, zlepšit jeho sociálně-ekonomickou základu (tzv. lidský potenciál) a vyvážit převládající závislost na ropě a prodeji surovin.

Vladislav Inozemcev dnes v komentáři pro ruské Vědomosti kriticky ukazuje na klíčový vztah mezi cenami ropy a ruskou vnitřní politikou posledních patnácti let v kontextu jiných modelů tzv. petrostátů ve světě. Podle jeho názoru přechod od řízené ekonomiky k tržní ve spojení s navýšením světové ceny ropy a nových příjmů z jejího prodeje vytvořil v Rusku model, který je „nejnespravedlnějším přerozdělením bohatství v dějinách“. Inozemcev tu kritizuje (vedle politických charakteristik režimu) na prvním místě sociální a ekonomickou návratnost příjmů z ropy, tj. doposud neodpovídající reinvestice (redistribuce) surovinových příjmů do vlastní ruské ekonomiky a do ruské společnosti a její celkové kvality života a budoucnosti. To je do značné míry „věčná otázka“ ruských dějin. Vladimir Putin by se do ruských dějin zapsal velkým, zlatým písmem, ne až tak díky oslavovanému připojení Krymu, ale kdyby se mu podařilo tento gordický uzel konečně rozetnout…