Referendum, které se v Řecku konalo před dvěma týdny, dopadlo dle představ tamní vlády a premiéra Tsiprase. Lidé tedy dali mandát kabinetu odmítnout návrhy věřitelů na reformy. Jen týden poté bylo vše jinak. Čím si vysvětlujete, že Alexis Tsipras, i přes odpor části SYRIZY, přijal nakonec ještě tvrdší podmínky?

Řecký premiér jinou možnost neměl. Německý financministr mu dal nůž na krk, jakmile navrhl pětiletý odchod Řecka z eurozóny. Samozřejmě ten „time out” by byl na věčné časy – kdyby se Řekům, což považuji za pravděpodobné, po bolestivé inflaci a tvrdých reformách začalo lépe dařit (tak jako dnes Islandu), nechtěli by zpátky do eura, a kdyby naopak dopadli špatně, nechtěli by je v eurozóně. Volba byla jen mezi kapitulací nebo návratem k drachmě. Řečtí voliči dali Tsiprasovi jednoznačný mandát k vyjednání lepších podmínek, nikoli však k okamžitému bankrotu. Ten by znamenal i jeho osobní krach. Referendum mu umožnilo přežít politicky (61 %) a Řekové dobře chápou, že to byl manévr, který se sice nezdařil, ale stálo to za pokus. Národ má za sebou třistaletou zkušenost s Turky. Ostatně i těm tvrdým podmínkám se dá částečně nějaký čas vyhýbat. Drastické navýšení DPH v zemi hokynářů lze celkem snadno obcházet. Jen velké hotely budou muset zdražit o celou daň.

Analytik z Ústavu mezinárodních vztahů Vít Beneš v ČT24 uvedl, že výsledek jednání euroskupiny a Řecka není dohoda, ale přijetí podmínek kapitulace po prohrané válce s tím, že Řecko mělo na výběr se buď stát protektorátem eurozóny, anebo se společné měny vzdát. Jsou to silná slova, nicméně nelze to takto chápat?

Dá se to tak vyjádřit, připomíná to francouzskou invazi a okupaci německého Porýní, když Německo nebylo schopno splácet reparace… Řecký státní majetek bude spravován a privatizován cizinci – i když ne v Lucembursku, jak zněla prvotní vyjednávací hrozba.

Někteří analytici kroutí hlavou nad tím, že výsledek jednání je v podstatě takový, jako by si rodina vzala hypotéku se splatností sto let, což je naprostý nesmysl. Jak vy hodnotíte samotný obsah současné dohody? A může podle vás její důsledné naplňování vést k vyřešení tíživé situace Řeků?

Hloupá analogie. Rodina si nepůjčuje, pouze individuální osoba, nebo firma čili nefyzická osoba. Angličané spláceli dluhy z napoleonské války sto let a dluhy z druhé světové války 70 let. Prodloužení dluhu na dlouhou dobu při nízkých fixních úrocích se rovná částečnému odpuštění dluhu a je zcela na místě. Inflace snižuje dlouhodobě dluh také. Pokud jsou splátky nízké, třeba jen jedno procento HDP, neohrozí ekonomickou výkonnost. Současná dohoda je deflační, krizi okamžitě prohloubí. Zvýší nezaměstnanost, emigraci a způsobí jen další hospodářský úpadek. Pokud by to politika vydržela, což je nepravděpodobné, dosáhne vláda primárního přebytku (rozdíl mezi státními příjmy a výdaji) a Řecko může teoreticky dlouhodobě splácet. 

Jakkoli slyšíme často jednoznačné názory, že kdyby se Řecko dlouhodobě nechovalo hospodářsky nezodpovědně, nemuselo se nyní coby dlužník podřizovat tvrdým podmínkám, není současná situace zároveň i vinou eurozóny, která nezodpovědné a zadlužené Řeky se zfalšovanými čísly před lety přijala?

Co by bylo kdyby. Řecko je nepochybně extrémní případ. Ale Španělsko a Irsko měly přebytky státního rozpočtu; jednotná úroková míra (i přeplacená byrokracie) spolu s těmito přebytky vytvořily hypoteční spekulativní bublinu v soukromém sektoru (levné půjčky), a protože tyto země nevládly měnové politice, nemohly se bránit. To by musely vlády najít jiný nástroj (např. transakční daně), ale to politici nevěděli. Eurozona měla zdánlivě jednotnou inflaci. Následný krach bank, musely vlády sanovat, aby nedošlo ke zhroucení bankovního systému celé eurozóny. V pasti eura jsou všichni. Euro se v krizi ukázalo jako zbraň hromadného ničení.