Ne každý ví, o jakou skupinu lidí jde. Vyprávět by však mohli kuchaři, obsluha cateringů, číšníci, hostesky, skuteční novináři pracující v opravdových redakcích – a samozřejmě pořádající public relations agentury. Ostatním může připadat Holubí letka spíše jako někdo z kategorie sci-fi. To není pravda, poněvadž jde o skutečné lidi z masa a kostí, jejichž počty z původních desítek rostou.

Jde o lidi, kteří chodí pravidelně na tiskové konference a akce určené novinářům k tomu, aby na nich získali nové informace. Vzhledem k tomu, že oni sami však novináři nejsou, ale obcházejí akce (několikrát denně) různých oblastí – od sportovních přes zdravotní až po ekonomické, je zřejmé, že je někde něco špatně. Tito lidé – zpravidla v důchodu, někteří zřejmě i v invalidním či na sociálních dávkách – totiž bystře obcházejí všechny akce proto, aby se na nich najedli, strčili si i něco dobrého na přilepšenou do kapsy a dostali případně i nějaký dáreček. To, že nikdy nic nenapíší, je samozřejmé.

V posledních dvou třech letech lidí tohoto druhu přibývá, a i když jich je nejvíce v Praze, dobře se začínají etablovat i v jiných městech. Nutno dodat, že nejde o lidi, kteří by tímto poněkud parazitickým způsobem života řešili třeba jen nějaké přechodné nepříznivé životní období. Pokud by tomu totiž tak bylo, nebylo by možné potkávat stejné tváře na tiskových konferencích opakovaně řadu let.  Na významu jim jistě dodává i fakt, že se o jejich chování zmiňuje nejen Wikipedie, ale například i Vojtěch Bednář v knize Mediální komunikace pro management nebo publikace Media relations není manipulace.  Podrobně se o nich rozepisují i lidé přispívající na 1. český blog PR, marketingu a komunikace (Šproch).