„Zakrývat huby si může jen farmaceutická držka,“ konstatuje statný muž ve středních letech, vzhlížící se v Danielu Landovi. „Že už si nedáte pokoj,“ nastoupí na něj neméně statná žena. „Starejte se radši o to, že za chvíli se tady budem jen koukat na žrádlo, jak bude drahý, a hadry si budem kupovat zas ve frcu a v sekáči,“ prorokuje.

Do prodejny „na kukačku“

Zatímco okolo testovacího kontejneru je ticho jak po pěšině, v nákupáku to hučí. Kdo ale nejvíce hučí? To omladina a lidé ve středních letech. Ti se probírají značkovými botami a oblečením. „Nakupuju v Americe, ale když je ten covid, tak co mi zbývá...“ je slyšet pan Jaroslav, údajný podnikatel ve stavebnictví. „Tam je to setsakra levnější, takže si tam letím nakoupit i několikrát do roka,“ hlaholí, aby byl všude slyšet. „Tady je to všechno předražený a značky samej shit,“ konstatuje nevesele, mává značkovou taškou, která přetéká značkami z celého věta – od deodorantů počínaje přes botasky a kalhoty. Adidas, Puma, a tak dále.

To u potravin starší paní prohlíží brambory v sáčku a téměř se křižuje. „Kilo za dvacet pět korun, a to nedávno skončila jejich sklizeň. Co bude po Novém roce a na jaře?“ Na to jí odpovídá vytáhlý uhrovitý chlapíček s dredy, kérkami, potetovaný jak maorský náčelník. „To dovezeme, ne... Klidně z Ameriky, tam maj brambory určitě levnější a dobrý...“ Marně se mu ta dobrá paní, dobrá duše, snaží oponovat, že jsme byli vyhlášenými producenty brambor. Zástupce omladiny, teenagerů, se jen opovržlivě usmívá.

Lidé se v marketu trousí a okukují. Kupují se nejlevnější věci. A pak zase druhý extrém – to, co je docela drahé, neřkuli předražené. Zlatá střední cesta jako by neexistovala. Máslo skoro za šedesát, jablka domácí či polská bratru za pětatřicet. Někde ale prý jsou banány v akci za čtrnáct korun...

Když sytý hladovému nevěří

„Až se zvedne elektřina, tak se všichni pobijeme o zboží v akci,“ prorokuje pan Stanislav, který sem přijel z jedné vesnice na severním Plzeňsku. Tam prý není ani vietnamský obchod, hospoda je už léta zavřená, vlak před x lety zrušili a teď omezili i autobusová spojení. „Chcípneme tam a bude pokoj.“ „Tak jezděte autem, to má každý, i třeba dvě tři na rodinu,“ přitočí se k němu dáma s kloboukem. „A co dělám,“ konstatuje muž. „Dojíždím do práce do Plzně a za cestu, benzín, utratím tři až čtyři tisíce měsíčně. A zaměstnavatel mě vyfakuje, když přijdu s žádostí o navýšení platu...“

„Za všechno může covid a Babiš,“ konstatuje mladý muž v saku. „Teď už to bude dobrý, konečně zas budeme v unii váženými, a ne za kašpary. A dostaneme půjčky, podpory i zboží. Ať si Rusáci strčí plynovod i ropovod do zádele, Amíci nás padnout nenechají,“ má jasno mládenec.

Píchanec za hambáče

Děti jsou nadšeny z návrhu, že za injekci, za očkování by dostaly poukaz na „hambáč“. To by prý chodily každý týden. Ještě mít pořádně vychlazenou colu a nějaký ten hranolek nebo zmrzku a bylo by to „cool“.

Netopit, nejíst, nejezdit!

„Jdou na ně od lesa, a to je sprostý,“ hodnotí žena ve středních letech. Prý se věnuje léčitelství, lesní magii, propaguje zdravé porody přímo v přírodě – na trávě i na sněhu, jen tak se podle ní získává imunita. Oksana, jak si říká, tvrdí, že právě zdravý život v chladném, nevytopeném bytě přinese zdraví pro celou plejádu lidí. A ještě se ušetří. Nebude se jíst maso, nebude se cestovat, a to všechno pomůže k překonání covidu a pro udržitelný způsob života na planetě, kam podle této paní, se vejde „klidně i sto miliard lidí“.

Jak vidno, heslo „Šarlatáni a antivaxeři všech zemí, spojte se!“ funguje i v Plzni. Nevytopený byt o teplotě kolem 15 stupňů bude otužovat omladinu, která prý nebude sedět u počítačů a půjde se proskočit ven. Kdo bude jezdit, tak použije elektromobil, jeden může sdílet celá bytovka, celý barák...

Už proboha dost, prchám pryč, pronásledovaný hlasem Oksany, která bude jistě spíše Mařenka nebo Adélka – ale třeba také Eulálie, co já vím…

U stánku s covidem je opět prázdno, jen občas se tam někdo zadívá, jako by chtěl využít situace a nenápadně se nechat zkontrolovat a třeba i objednat na dávku. Už se prý připravují anticovidové hlídky, které zabrání lidem očkovat jejich ratolesti. „Umřete všichni,“ prorokují odpůrci a přidávají historky o hromadách mrtvol, že by se ani pan spisovatel Fuks s jeho Spalovačem nemusel vůbec stydět a byl by možná jakýmsi woodoo.

Zpět proti proudu času, aneb primátem (prý) snadno a rychle

Nabízeli mi kotvičník, který ze mne odstraní onu implantovanou šimpanzí DNA. Má se umřít na covid hned, nebo časem na očkování? Toť otázka. Téma je dané. A až se budou přepisovat ceny v marketech, nastane to pravé probuzení. Zatím někomu vychází hra na tu strunu, neboť je to lepší než sledovat nahoru letící ceny komodit.

„Že se do těla dostane něco nežádoucího, tak to se pořád přemílá,“ konstatuje paní Jarka z Nepomuku, která si do Plzně dojela pro levnější brambory. „Že holky do sebe perou antikoncepci, že půlka národa je na prášcích na hlavu, to je těm lidem fuk. Co budou říkat tomu, až bude máslo za stovku, brambory za padesát a rohlík za pět korun?“