„Část Čechů o první republice nic neví. Někteří dokonce s klidem řeknou, že druhá světová válka skončila v roce 1968. Zejména se to projevuje u lidí pod třicet let. Historické znalosti mají nulové. Velmi malá část lidí, co se o to zajímají, vnímá první republiku realisticky. Pro většinu jde o zlatý věk plný mýtů. Ostatně na takových mýtech se pracovalo po celou dobu první republiky,“ hodnotí přístup většiny společnosti k době po vzniku samostatného Československa historik Zdeněk Čech. Podle něj jde o chybné uvažování a ParlamentnímListům.cz jasně vylíčil klady a zápory první republiky.

Štvanice za posty  

„O znalostech našich politiků si také nedělám přehnané iluze. Částečně to bude proto, že každé obyvatelstvo všude na světě potřebuje záchytnou kotvu, víru, pocit velikosti. V Česku se proto hýčká spousta věcí. První republika, ale třeba i husité. Ti se hodili obrozencům, za první republiky, komunistům jako protokomunisté a dnes se používají v souvislosti s restitucemi,“ podotýká.

Pouští se do kritického pohledu na první republiku. „Rodila se ve strašných bolestech a v nesmírné štvanici za významnými posty. Nejdřív provincie monarchie, pak svobodná země. Musela se zavádět spousta ministerstev, k postům přišla diplomacie a vznikaly centrální úřady. Zajímavě o tom vyprávěl Vojtěch Beneš, starší bratr Edvarda Beneše, který sem přijel z emigrace v USA. Chtěl pomáhat vznikajícímu státu, ale byl situací naprosto otřesen,“ vysvětluje.

První republika podle něj ve významné míře vděčila v prvních letech své existence osobnosti Tomáše Garrigua Masaryka. „Nehýčkal si žádné zvláštní iluze. První instituce zřízená na Hradě již před tím, než přijel do vlasti, byla informační kancelář úřadu prezidenta republiky neboli tajná hradní služba, která fungovala, pokud se nepletu, do roku 1922. Řídil ji Josef Patejdl, eso legionářské špionáže, pak politik, který skončil v německém koncentráku,“ dodává Čech pro ParlamentníListy.cz.

Zahraniční obchod na kolenou

Na druhou stranu jasně říká, že první republika si až do svého konce uchovala ráz parlamentní demokracie. „V okolí to nebylo. Na hranicích od Ostravy po Bratislavu se rozlézalo nacistické Německo. Na jižním Slovensku polofašistické Maďarsko a na severu zdivočelé Polsko, které se tvářilo jako velmoc,“ vysvětluje.

Čech vidí prvorepublikové Československo jako solidní mnohonárodnostní stát. „V žádné jiné zemi neměla německá menšina takové možnosti jako u nás. Střední a vysoké školy, tisk, divadla, sportovní kluby. To v Polsku nebylo. Republika nezvládla velkou hospodářskou krizi a zvládnout ji ani nemohla. Obrovský český průmysl byl do roku 1918 budován pro potřeby více než padesátimilionového Rakouska-Uherska a ne proto, že Češi byli tak schopní a pracovití. Těžilo se zde uhlí, důležitá surovina. Stát s předimenzovaným průmyslem musel krizí zákonitě utrpět,“ doplňuje.

V tomto ohledu se Čech dívá i do současnosti. Největší kritiku si prý zaslouží absolutní rozpad podpory zahraničního obchodu. „U nás jsou tři kategorie exportérů. Deset největších, co si zahraniční obchod dokáže zařídit. Pět set středních, co to dokáží částečně a dvacet tisíc malých výrobců, kterým by velmi pomohly instituce zahraničního obchodu. Ty se mohly po roce 1989 privatizovat a ne je úplně zničit. Ani střední podnik nevyveze bez podpory větší množství výrobků do Jižní Ameriky,“ tvrdí.

Pravda o prvních prezidentech

I uctívaného Masaryka se snaží vidět střízlivě. „Masaryk byl protřelý a zkušený rakousko-uherský politik, který pochopil, že je v zájmu tohoto etnika, aby Rakousko-Uhersko nevyhrálo válku, protože by v Evropě vládla germánská nadřazenost. To by bylo zlé. Masaryk byl chladný, neměl v sobě moc citu, protože se vydal bourat monarchii a nechal tady nemocnou manželku s dítětem. Na druhou stranu uměl skvěle pracovat se symboly a s časem,“ hodnotí historik pro ParlamentníListy.cz.

„Na mírové konferenci v Paříži, kde se zrodil versailleský systém, se ptali britského premiéra Lloyda George, kdo nejvíc vyhrál první světovou válku. Usmál se a řekl, že profesor Masaryk. On z toho všeho totiž vydupal nejsilnější nástupnický stát Rakouska-Uherska,“ míní.

Historik a nakladatel Zdeněk Čech se také zamýšlí nad možností Československa vzepřít se okupantům. „První republika mohla mít svůj zlatý hřeb v podobě války, kterou nevedla. Rozhodování nakonec bylo vloženo až s nepřirozenou vahou do rukou Edvarda Beneše. Množství odpůrců a příznivců konfliktu vedeného osamoceným Československem bylo dosti vyrovnané. Pokud bychom bojovali rytířsky sami, tak bychom i rytířsky zemřeli. Nikdo by se za nás nepostavil. V minulosti jsme měli opravdu neuvěřitelnou smůlu. Dvakrát jsme stáli před vojenskou konfrontací a měli silnou armádu, ale pokaždé proti nám stála nejsilnější vojenská síla na světě,“ zakončuje s tím, že poprvé to byli Němci, pak Sověti. Idealizace historie podle něj k ničemu dobrému nevede, jen ke lži.

• Politika a společnost JINÝMA OČIMA