Jste spoluorganizátorem řady protivládních demonstrací. Proč jich ubylo?

Na úvod musím říci, že naše protivládní a promírové aktivity neskončily. Pokud zavzpomínám na uplynulé období, tak od začátku tohoto roku jsme se skupinou přátel Ondry Thora uspořádali odhadem dvanáct demonstrací a pochodů Prahou. Tím prvním našim protestem zorganizovaným v tomto roce byla začátkem ledna 2024 demonstrace před budovou velvyslanectví USA proti rozdmýchávání barevné revoluce v Srbsku. Ta akce měla název „Ruce pryč od Srbska".

Druhou naší akcí byla demonstrace na podporu propuštění Juliana Assangeho na Malostranském náměstí, kdy jsme po ní napsali dopis na velvyslanectví Velké Británie v Praze, kde jsme vyjádřili protest proti trýznivému věznění Juliana s důraznou žádostí o jeho propuštění. K dopisu jsme doplnili i fotky z této naší demonstrace. Snad jsme svým malým dílem přispěli k propuštění Juliana, ke kterému došlo právě před pár dny. Pak následovala šňůra promírových demonstrací konaných před Úřadem vlády.

Taktéž nemohu opomenout demonstraci před generálním štábem české armády proti proválečné rétorice náčelníka generálního štábu Karla Řehky a ministryně obrany Jany Černochové. Paradoxem bylo, že ve stejný den se konala před genštábem oslava vstupu Česka do NATO. Odpoledne odešli vojenští potentáti a na jejich místa jsme nastoupili my, protiváleční aktivisté.

Další akcí podobného zaměření pak byla demonstrace před ministerstvem obrany. Toto shromáždění se neslo v duchu naší omluvy Rusku za dodávky raket Vampire na Ukrajinu, kdy Ukrajina pomocí těchto českých raket zabíjí civilisty v ruském Bělgorodě. Poslali jsem pak naši omluvu za tyto vraždící české rakety i do některých ruských novin, třeba do Komsomolské pravdy. Pak následovala demonstrace před izraelským velvyslanectvím v Praze proti genocidě Palestinců v Gaze.

Do těch našich aktivit vstupovali i jíní organizátoři podobných protiválečných akcí, které jsme podporovali. Byly to například tři dny promírových demonstrací v červnu 2024 pořádaných Ladislavem Vrabelem, kdy se dvě tato shromáždění uskutečnily blízko Pražského hradu v době, kdy se tam, ale i v Černínském paláci konaly mítinky některých agresivních států NATO v zájmu podpory války na Ukrajině. Na závěr tohoto „chrastění zbraněmi“ se pak v Praze pod Vrabelovou organizací uskutečnila demonstrace na Václavském náměstí za mír. Bohužel pršelo téměř po celou dobu demonstrace a tak účast byla jen ke třem tisícům lidí.

S přáteli Ondry Thora jsme pak pochodovali po skončení demonstrace z Václavského náměstí k Úřadu vlády a nesli společně vlajky Ruska, Ukrajiny a Běloruska k vyjádření naděje, že tyto národy zase budou žít v míru. Mezitím jsem se pokusil uspořádat demonstraci proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně o zbavení veškerých obvinění ukrajinského vraha Roma Nikolase, avšak na moji žádost o registraci této demonstrace mi přišel výhružný dopis z pražského magistrátu, že na mě může být podána žaloba za šíření nenávisti proti Ukrajincům. Takže tato demonstrace se díky nepochopitelně arogantnímu přístupu pražského magistrátu neuskutečnila.

Co se stalo s organizátorem petičního stanu před Úřadem vlády Ondřejem Thorem?

Do našich dalších plánovaných akcí v zájmu míru vstoupila negativně starostka Prahy 1 Terezie Radoměřská, která se velice aktivně zasadila o likvidaci našeho centra pro lidi dobré vůle a mírového zaměření ve stanu u Úřadu vlády. Stan byl kvůli jejímu přičinění odvezen neznámo kam a to i se spoustou našich osobních věci, které se v té době nacházely v jeho prostorách. Mně například zmizely věci řádově za tisíce korun.

Tento razantní zásah starostky Radoměřské ukončil zhruba šesti měsíční boj mezi Městským úřadem Prahy 1 a Ondrou Thorem o zachování petičního místa na ulici u Burských kasáren. Hlavní rozpor mezi úřadem a skupinou aktivistů kolem Thora byl, zdali má ten stan charakter petičního místa, nebo nemá. Podle úřadu se v tomto případě jednalo údajně o zneužití petičního zákona, kdy Ondra Thor a jeho advokáti tvrdili opak. Starostka Radoměřská však nečekala na legální rozhodnutí příslušných orgánů a zakročila vůči nám předčasně s odkazem, že se údajně chystá rekonstrukce zdi pod Kramářovou vilou. Přičinila se o to, že proti našemu petičnímu stanu zasáhla policie s těžkooděnci. Ondra Thor byl zatčen, dostal policejní želízka na ruce a odvedli ho jako zločince.

Dobrou zprávou je, že po likvidaci původního Thorova stanu se na protější straně silnice u bývalého státního zastupitelství objevil nový petiční stan a sběr podpisů pro různé petice na tomto místě nadále pokračuje. Přítomnost našich aktivistů v tomto stanu je nepřetržitá, protože se neustále setkáváme s útoky agresivních oponentů. Například nám rozřezali stěny stanu.

Jak to celé vnímáte?

Tím, že jsme petiční stánek opět uvedli do provozu, vyjadřujeme vzdor proti této vládní zvůli. Chápeme, že impulz k likvidaci petičního místa u Úřadu vlády přišel z vyšších míst, a že paní Radoměřská jen plní něčí pokyny. Ale, ať už ten pokyn k likvidaci našeho místa odporu přišel od kohokoliv, my se jen tak nevzdáme. Uvidíme, co proti našemu novému petičnímu stanu vymyslí nepřátelé na radnici v Praze 1.

Myslím si, že kdo sleduje brutální omezování práva a svobodného vyjádření v této zemi, například kauzy Tomáše Čermáka, Patrika Tušla, učitelky Martiny Bednářové, Slávka Popelky a dalších, tak ho zásah proti našemu petičnímu stánku u Úřadu vlády a zatčení Ondry Thora už ani nemohlo překvapit. Současný útlak opozice ze strany této vládní kamarily je výrazem jejich zoufalství, které se bude nadále zvyšovat a jejich agresivita bude narůstat. Napadá mě ten příměr o chcípající kobyle, takže nesmíme ztrácet hlavu a třeba vydržet v odporu. Snad se další odpůrci těchto současných vládních praktik budou inspirovat odvahou Ondry a přidají se k nám.

Ondra Thor se po tom spektakulárním zatčení u Úřadu vlády vydal za svobodou do sousedního Slovenska, kde požádal o politický azyl. Takže Ondra dnes dlí v jednom z azylových center na Slovensku a čeká na pozitivní vyjádření slovenských státních orgánů k jeho žádosti o udělení politického azylu. Možná, že je to dobrý příklad k následování, protože ta kobyla zde bude ještě hodně kopat.

Jaká je současná situace dalšího protivládního aktivisty Slávka Popelky?

Slávek Popelka měl asi před třemi týdny odvolací řízení u Městského soudu Praha 1, kdy tento soud potvrdit rozsudek soudu nižší instance. Tedy dva měsíce vězení s ostrahou za porušení zákazu návštěvy Prahy. Tento rozsudek byl vydán v souvislosti se dvěma kauzami. Jednak za takzvané šíření poplašné zprávy a to tak, že Slávek Popelka poslal řediteli Národního muzea dopis s výzvou na odstranění ukrajinské vlajky z budovy muzea s tím, že pokud tak neučiní, tak Slávek zná některé extremistické skupiny, které ukrajinskou vlajku násilím sundají. Za toto takzvané šíření poplašné zprávy dostal podmíněný trest a druhý za organizaci nepovoleného shromáždění před Národním muzeem, kdy demonstranti vyzývali pracovníky muzea, aby odstranili vlajku Ukrajiny, tedy státu, který podporuje fašismus. Porušení zákazu návštěvy Prahy mu přidali ke dvěma podmíněných trestům.

Je pravděpodobné, že Slávek již dostal výzvu od soudu k nástupu trestu, poněvadž mu přišel doporučený dopis na poštu. Slíbil mi, že v pátek potvrdí, jestli dostal výzvu k nástupu trestu. Nicméně se neozval a v současnosti má vypnutý telefon.

Budete pořádat nějaké akce na jeho podporu?

Plánujeme na nejbližší období pochod od stanu u Úřadu vlády s bubny k budově Městského úřadu Prahy 1 ve Vodičkově ulici k vyjádření protestu proti násilné likvidaci petičního stanu. A pak bychom zřejmě pokračovali v pochodu k ministerstvu spravedlnosti, kde bychom se vyjádřili proti odsouzení Slávka Popelky do vězení. Tuto akci máme prozatím naplánovanou na středu 10. 7. 2024. O registraci toho pochodu oficiálně požádám na magistrátu. Doufám, že se tam nepokusí naši akci zablokovat.

Jak hodnotíte výsledky eurovoleb?

Sám jsem byl kandidátem do eurovoleb za pronárodní Alianci za nezávislost ČR, kde jsem byl zařazen na šestnácté místo kandidátky. Lídrem byl generál Blaško. Dosáhli jsme 0,5 % hlasů, i když jsme byli jedinou pronárodní aliancí se zcela jednoznačně definovanými cíli. Tedy vystoupení z NATO a z EU a nepřijetí eura. I tak jsme nakonec neuspěli.

Doktorka Vladimíra Vítová kandidující také za alianci a Jan Sedláček kandidující za Národní demokracii odvedli před eurovolbami obrovský kus práce. Přesto to k dosažení žádoucího výsledku nestačilo. Bez podpory sdělovacích prostředků se zázraky zkrátka nedějí. Většina voličů stále sbírá informace zejména z mainstreamu a tam nejsou pronárodní strany vůbec v oblibě.

Já vím, že někdo může namítnout s uvedením příkladu koalice Přísahy a Motoristů, ale ti mají svoje bohaté sponzory na rozdíl od naší aliance. A každý může posoudit sám, kolik prostoru ve sdělovacích prostředcích dostal Filip Turek a kolik prostoru dostala například doktorka Vítová, která se mnou absolvovala většinu těch pražských demonstrací v prvním pololetí roku 2024. Na většině demonstrací i promlouvala k lidem. To ale nikdo při volbách neocení. Výsledky voleb v naší zemi dělají sdělovací prostředky a peníze, které umožňují pronájem plakátovacích ploch. Tyto výhody pak převažuje nad objemem odvedené práce na propagaci určité strany. Já osobně hodnotím tyto eurovolby jako polouspokojující. Mohly dopadnout i hůř. Na občany stále ještě nedolehla tíseň kvůli tomu, kam nás tato proválečná vládní sestava může dostat.

Jsme na pokraji třetí světové války, jak se mnoho lidí obává?

Patřím mezi ty, co si uvědomují nebezpečí vzniku války v Evropě. A proto nelituji úsilí a hodin strávených na mírových akcích, které jsme pořádali. Mám výhodu, že jsem ještě absolvoval vojnu a mám stále ještě v živé paměti, co tam člověk zkusil. Jak nás v zimě vyvezli z kasáren na deset dní do lesa, kde jsme spali na korbách aut a venku bylo minus patnáct stupňů. Zkrátka, žili jsme tam v lese jako zvěř. A to po nás ještě nikdo ani nestřílel. Bohužel dnešní generace, která nebyla ani na té obyčejné vojně, si nedovede představit to nepohodlí a tu permanentní nedospalost.

Je těžko pochopitelné, že když jdeme po ulicích s mírovými transparenty, tak na nás ještě někteří jedinci zvedají prostředníčky. Kdyby šlo si odzkoušet válku na měsíc nanečisto, aby lidé pochopili, co představuje a co jim hrozí. Ale bohužel žádná válka na zkoušku neexistuje. Jakmile se válka jednou rozjede, tak už to bude naostro a pak už není cesty zpátky. Pak už začnou padat rakety na hlavy.

Vždy, když určitá generace válku zažije, tak si nedovede představit, jak mohou lidé dopustit, že přijde znovu. A ono jo. Nová generace, pokud si to nezkusí na vlastní kůži, tak válku bere jako příjemné zpestření života. Hodně znamená i to, když alespoň rodiče válku zažili, protože řeknou dětem, co to pro ně představovalo. To je případ mé generace. K nám ještě chodili do školy povídat ti, co se vrátili z německých koncentráků.