Setkání v kavárně Bistrá Kráva uspořádalo Hnutí pro život a Mladí křesťanští demokraté. Na úvod se Joch věnoval problematice války. „Ve druhé polovině čtvrtého století se Římská říše stala většinově křesťanskou. V té době dva autoři – Svatý Ambrož, biskup milánský, a jeho žák Agustinus Aurelius si jako jedni z prvních začali klást otázku o použití smrtící síly ze strany státu. Přišli s myšlenkou spravedlivé války, kdy je za určitých okolností přípustné použít smrtící sílu vůči jiným lidem za účelem jejich zabíjení,“ řekl úvodem asi dvacítce hostů. Příkladem tak může být tedy situace, kdy příslušníci invazní armády plení nějakou zemi a vraždí lidi. V takovém případě je povinností státu chránit své obyvatelstvo za použití násilí.

Spravedlivá válka

Druhým případem, kdy má někdo do své péče svěřeny nevinné, je podle Jocha případ dětí. „Představte si, že jste učitelem nebo učitelkou, jste s dětmi na školním výletě a teď přijde nějaký podivín, který je začne mrzačit nebo zabíjet. Nemáte čas zjišťovat, kdo to je a proč to dělá. Máte povinnost ho zastavit těmi prostředky, kterých jste schopni,“ řekl.

Učení křesťanské války se postupně v dějinách formovalo a dopracováno bylo v 16. století španělským dominikánským filosofovem, teologem a právníkem Francescem de Vittoriou, který je mnohými považován za „otce mezinárodního práva“. „Aby válka byla spravedlivá, musí existovat spravedlivá příčina, kterou je sebeobrana, ochrana nevinných a potrestání velkého zla. Druhou příčinou je spravedlivý záměr. Poté, co zvítězíte, zrušíte onu nespravedlnost, ale vaším záměrem nesmí být následně zotročit obyvatelstvo poražené země. A třetí příčinou je legitimní autorita, že válku vyhlašuje legitimní vláda státu, ne jednotlivec. Čtvrtou podmínkou je, že válka musí být posledním prostředkem po vyčerpání všech nenásilných, jako je jednání, diplomacie, arbitráž a podobně. Pátou podmínkou je naděje na úspěch. A konečně šestá podmínka je princip proporcionality, kdy má stát zvážit, zda zlo, kterému chce zabránit, bude skutečně menší, než zlo, které válka způsobí,“ řekl k tomu dále Joch s tím, že v rámci probíhající války je pak třeba dodržovat dvě pravidla, a to nepoužívat k dosažení svých legitimních cílů sílu ničivější, než je nezbytně nutné, a rozlišovat mezi ozbrojenci a civilisty. „Záměrné zabíjení civilistů je válečným zločinem,“ upozornil Joch. Podle něj kupříkladu ve druhé světové válce kritérium rozlišování mezi civilisty a ozbrojenci porušovaly všechny válečné strany bombardováním měst.

Jak je to s trestem smrti

Následně  hovořil o trestu smrti, který podle něj nebyl historicky vnímaný jako neslučitelný s křesťanstvím. Poukázal na rozporuplnost vrahova tvrzení, že jeho právo na život je natolik posvátné, že nesmí být popraven, přestože vrah je ten, který právě jinému člověku život upřel. „Mělo se tedy za to, že trest smrti je přípustný a nepředstavuje křivdu na vrahovi,“ dodal a představil další argument zastánců trestu smrti. „Pokud by například za vraždu nebyl vynášen trest nejvyšší, společnost jako taková je sama neuctivá vůči spravedlnosti. Málo si váží nevinného lidského života tím, že odmítá vrahy popravovat,“ ukázal tradiční postoj, který trest smrti obhajoval.

Trend jde ale podle Jocha proti trestu smrti, přičemž nejsilnější argument odpůrců je justiční omyl. Podle Jocha nicméně v těch demokratických zemích, v nichž se o trestu smrti smí hlasovat, si ho lidé přejí, což je případ USA. „Americká ústava trest smrti nezakazuje ani nepřikazuje, je to na rozhodnutí států a myslím, že z padesáti amerických států pouze šestnáct zrušilo trest smrti. Naopak v Evropě jsme si trest smrti zakázali. V Česku se nesmí hlasovat o znovuzavedení trestu smrti. Museli bychom vypovědět mezinárodní smlouvy, což neuděláme, protože by nás to automaticky vylučovalo z Rady Evropy a Evropské unie,“ vysvětlil.

Ukázal však ještě jiný pohled na věc.„Profesor Jan Sokol, český filosof, uvádí příklad, že ve společnosti, která věří v život posmrtný, trest smrti není trestem nejvyšším,“ sdělil přítomným posluchačům s tím, že zvláštní hrůzu představuje trest smrti pouze tedy v ateistické společnosti, která předpokládá, že smrtí naše existence definitivně končí.