„Jsem pravičák, který upřednostňuje země se silnými autoritativními lídry. Ostatně Tomáš Garrigue Masaryk byl také silný vůdce s neskutečnou autoritou. Tady to je v současnosti velmi smutné. Klasické strany jako ODS, ČSSD či KSČM bych nevolil. Věci veřejné také totálně zklamaly a nová uskupení, mezi nimiž bych asi vybíral, to budou mít kvůli nim s důvěrou o to těžší,“ zamýšlí se nad politickou situací před volbami šestatřicetiletý Petr D., jenž ale stojí mimo zdejší poměry. Nemůže volit. Sloužil ve francouzské cizinecké legii, kde může voják po třech letech dostat francouzské občanství, a to české mu proto zaniklo.

Armádní vizitka

Sedíme spolu v kavárně na okraji Prahy a na srozuměnou mi ukáže francouzský pas. Základní vojenská služba pro něj byla, jak sám říká, skvělou zkušeností a ne zabitým časem, za což ji někdy označovali jiní. Měl dobré velitele, mnohé se naučil a myslí si, že by měla být „základka“ znovu obnovena. „Dnešní mladí lidé znají play station, jsou často obtloustlí, nedokážou uznat autoritu, myslí si, že udělají maturitu a nad ně není, nedokážou si najít práci. Vojna byla závěr dospívání a učila k řádu. Mohla by být šest měsíců. Měsíc přijímač, pak výkon služby. Dost lidem by do života zavedla disciplínu a odpovědnost,“ říká pro ParlamentníListy.cz.

„Můj otec byl politický vězeň a od útlého dětství mě vychovával v nedůvěře ke komunistům,“ doplňuje. Prostě má pravičáctví v genech. V jedenadvaceti odjel do Francie, protože se chtěl stát profesionálem. V tuzemské armádě mu totiž v danou dobu nebyli schopni garantovat praxi v zahraničí. V Marseille prošel měsíčním výběrovým řízením, které se skládá ze tří různých testů. Zdravotních, fyzických a psychotestů. Po půlročním výcviku byl pak přidělen do druhého pěšího regimentu v Nimes. 

Ostatně služba v cizí armádě byla dříve považována za protizákonnou a člověk musel mít povolení Ministerstva obrany. K těmto faktům se vyjadřuje jasně, když vysvětluje: „Chtěl jsem si změnit život. Myslím, že v roce 2004 se konal takový soud s kamarádem a jeho advokát prohlásil, že posílat vojáka kvůli velezradě do vězení za to, že sloužil ve spojenecké armádě, je podobné, jako když komunisti v padesátých letech posílali letce, co za druhé světové války bojovali pod RAF v Anglii, do pracovních lágrů k Příbrami. S tím stoprocentně souhlasím. Tehdy se bojovalo proti společnému nepříteli stejně jako dnes. Skoro na všech misích ostatně bydlí Češi vedle francouzské cizinecké legie v jednom mezinárodním kempu. Sloužit u spojenců a pak se bát jet domů, to by byl holý nesmysl.“

Drsné chvilky v legii

Ve francouzské cizinecké legii si odsloužil deset let. Byl v Africe, jižní i centrální Americe a má spousty nebezpečných zážitků. Dva roky strávil ve Francouzské Guyaně. Dostal tam malárii, když projížděl tamními pralesy a hledal nelegální zlatokopy. „Francouzské vládě ani tak nevadí nelegální těžba zlata, ale to, jak je prováděna. Používají se na to těžké kovy a hodně staré technologie. Všechny ty jedy se následně dostávají do řek, z nichž kontaminované ryby jedí indiáni a ti pak mají vážné zdravotní potíže. Je to velký problém. Zlatokopové jsou navíc ozbrojení. Mají hlavně brokovnice a pistole, ale žádnou přestřelku jsem s nimi nezažil. Hlídky a kontroly se obešly bez boje,“ vzpomíná. Pro vojáka moderní armády je totiž střelba až posledním prostředkem obrany. Používá se, až když veškerá domluva vázne a přichází agrese.

Zajímavou misi si Petr D. zažil na Haiti, kde se dostal do dost vyhrocené situace. „Podcenilo se to tam. Šlo o rabování skladu OSN. Přijeli jsme do skladu, jehož prostředkem vedla čtyřproudová silnice. Byl to obrovský prostor o několika kilometrech čtverečních. Náš velitel musel splnit rozkaz a to nás přivedlo do dost těžké situace. Bylo tam zhruba 2000 lidí a my měli ve třiceti nastolit pořádek bez střelby. Byli divocí, na drogách, s mačetami a šílení hlady. Dívali se na nás jako na největší nepřátele a pořád vyhrožovali. Nakonec se to vyřešilo bez násilí, ale nebylo to vůbec příjemné,“ vysvětluje pro ParlamentníListy.cz.

Po službě ve francouzské cizinecké legii si s kolegou založil společnost, která se například stará o bezpečnost důležitých osob, třeba movitých obchodníků. Rizikové zóny jsou různé, dnes třeba i Egypt. „Jsem překvapený, že se české firmy nesnaží více se tlačit na tyto trhy. Vždyť jde o velmi zajímavé příležitosti, které zdejší podnikatelé málo využívají,“ podotýká.

Strach z politiky

„Francouzem se legionář stává nikoliv krví přijatou, ale krví obětovanou,“ zní slavné heslo francouzské cizinecké legie. Petr D. se po letité drsné službě Francouzem, jak bylo výše zmíněno, stal. Jeho společnost nicméně působí mezinárodně, takže pracuje po celém světě. Nejčastěji pobývá v Česku, proto ho současná situace nenechává klidným. „Politici z Věcí veřejných naslibovali, že se budou bít za lidi a nakonec `pěkný kulový`. Byli nadějí a zklamali, což je dost špatná vizitka pro všechny příští nové strany,“ nešetří skepsí.

„Vrátil jsem se z nebezpečných misí do neklidné země. Lidé tady nemají komu věřit. Všichni zklamali. V minulosti tu byli mladí a nadějní politici, pak ale najednou vydělali miliony a bye, bye baby. V současnosti je tuzemská politika volbou mezi zlem a menším zlem. Nyní jsem viděl billboard jedné velké strany s dlouholetou tradicí, kde se píše, že nám dokážou, že povedou stát lépe. Proč to ale nedělali dřív, vždyť byli léta u moci. K velkým stranám prostě cítím nedůvěru,“ dodává.

Nejvíc ho ale štve, jak špatnou pověst má ve společnosti za léta sporných nákupů tuzemská armáda. „Ti kluci, vojáci, za to přeci nemohou. Politici a úředníci nakoupí spoustu nesmyslů, navíc je to dost neprůhledné, a všechno to padne na hlavu armády. To je nespravedlivé. Ministr obrany by měl být voják, jako je to dnes. Prostě žádné experimenty, hlavně odbornost,“ zmiňuje s tím, že by mohly základní vojenskou službou projít i ženy, jako je to v Izraeli. Jsou to skvělé zdravotnice, radistky a tak dále. Politika je jedno a život druhé. I přes ne moc zářivý obrázek české politické reprezentace by si mladí lidé, podle něj, měli uvědomit, v jak krásné zemi žijí a cítit nad tím hrdost.

• Další příběhy ParlamentníchListů.cz ČTĚTE ZDE