„Tak si s manželkou pěkně sedíme ve svém vyhřátém pohodlíčku domova a líně konzumujeme výdobytky kapitalismu. V krbu praská oheň, já popíjím bílé, v televizi nás mluvící hlavy poučují o zářných zítřcích kapitalismu a úspěšném boji proti korupci. Prostě domácí idylka. A najednou zvonek,“ začíná vyprávění o osudu mladého muže, jehož budoucnost je velmi neurčitá, a současnost víc než smutná.

Poté, co se na v tu chvíli neznámého vetřelce utrhl otázkou, jestli neumí mluvit do domácího telefonu, následoval jen povzdech.

Pak ze tmy zaznělo: „Robert“. A ihned poté světlo baterky dopadlo na tvář vychrtlého mladíka s vykulenýma očima.

„Přemýšlím, jaký Robert. Že by ten zakřiknutý kluk ze sousedství, co ho manželka kdysi učila? To byla divná rodina, několik dětí a každé mělo jiného tatínka. Už dávno se odstěhovali někam na Šumavu. Tak koukám já na něj a mlčím, on mžourá do baterky a mlčí,“ přiznává ParlamentnímListům.cz Martin Kopecký s tím, že se pochopitelně ptal dál, proč předem Robert nezavolal a přišel takhle pozdě.

Odpověď byla lakonická, mladík přiznal, že mobil nemá, ale zeptal se: „Můžu mluvit s paní učitelkou?“

Ta však dnes již 24letého mladíka učila v první třídě základní školy. Přiznal, že shání práci a nemá kam jít, kde bydlet.

Něco se pokazilo, nemá na jídlo, ani kam hlavu složit

„Něco se pokazilo, ale určitě si brzy seženu práci a bydlení, věřím, že to zvládnu a už zítra se mi určitě povede něco sehnat,“ breptal zoufale.

Poté, co byl pozván dál, přiznal Robert, že přespává, kde se dá, u kamarádů, známých. Svěřil se i s tím, že na Vánoce dostal nejlepší dárek – a to, když mu bylo dovoleno, aby měsíc vykonával brigádu jako pomocník v kuchyni. Na úřadu práce evidovaný již není, byl vyřazen. Do Prahy přišel před časem pěšky ze Strakonic, kde měl brigádu, za kterou mu však nezaplatili. A protože neměl na autobus, nezbývalo, než se vydat do města, od kterého desítky jiných s podobným osudem očekávají spásu, pěšky.

„Po cestě mě chytli policajti a dali mi pokutu, že jdu po dálnici pěšky. Mám tedy tento dluh a k tomu ještě nějaký na zdravotním pojištění," popsal Robert. Mámu prý dva roky neviděl, otčím ho nesnáší…I proto u Kopeckých přespal, ráno se nasnídal a dostal na svoji pouť Prahou stovku.

Lidi raději pejska nebo kočičku...

„Odcházel chudák s hlavou svěšenou. Zbytek dne jsem prožíval morální kocovinu, jakej to jsem zloun, a telefonoval po všech známých, zda by se zatoulaného kluka někdo neujal. Neúspěšně. Všichni by raději kočičku, nebo štěňátko,“ popisuje svoji anabázi s mladíkem Martin Kopecký. Navečer pak Robert k nim domů dorazil z Prahy opět. A poněkud schlíple.

Chodil prý po personálních a pracovních agenturách, ale nikde pro něj nic neměli. Zavolají prý ale hned, když něco bude. Jenže na tom se stavět nedá..Podobně dopadla i situace kolem bydlení.