Večer uvedla právě Lenka Procházková, signatářka Charty 77. Promluvila nejen o okupaci v roce 1968, ale i o situaci, která pak v Československu vládla. „V důsledku normalizačních praktik, kdy špinavou práci za okupanta už vykonávali naši lidé, se československá společnost rozdělila na kastu čističů čili kolaborantů, dále na velikou skupinu zrecyklovaných a na malé skupiny odpíračů, tedy lidí, kteří pak spadali pod NO čili osoby nepřátelské režimu,“ vzpomínala Lenka Procházková s tím, že asi před 15 lety se seznámila s obsahem dokumentů uložených v archivu Ministerstva vnitra, které se vedly na jejího otce spisovatele Jana Procházku. „Šlo o materiály z let 1969, 70 a 71. Vzpomínám si, že ty strojopisné svodky s označením přísně tajné mi přinesli ve velké krabici. Smrděly zatuchlinou, ale nejen kvůli pachu se mi rozhoupal žaludek,“ přibližovala Procházková dobu po roce 1968.

Rozdíl mezi režimem a obyčejnými lidmi

Slova se poté ujal i Jan Petránek, novinář, komentátor, literát a disident. Před pražským jarem působil v Československém rozhlase. Pro své proreformní vystupování mezi lety 1968 a 1969 musel ale začít manuálně pracovat. Stal se také signatářem Charty 77. Při svém projevu mluvil i o svých ruských přátelích a upozorňoval na to, že je velký rozdíl mezi režimem a mezi obyčejnými lidmi. „Kolik ruských přátel nacházelo cesty, aby se omluvilo za to, co se v roce 1968 stalo a přitom za to nemohli. Je třeba rozlišovat mezi režimem a obyčejnými lidmi,“ říkal důrazně Jan Petránek.
„Vzpomínám si, jak ve čtyři ráno byli svolaní do rádia v Moskvě i hlasatelé českého vysílání. Jeden kolega se mi tehdy svěřil: „My jsme říkali, tohle přece nemůžeme číst. Šlo o první zprávu o ‚bratrské pomoci‘,“ vzpomínal Petránek. Popsal, jak hlasatelé vysílali pod nátlakem a vše bylo kontrolováno. „To je jedna z věcí, která dokazuje, že ten vpád sem k nám nemohl být lidmi v Rusku jednotně přijímán,“ vysvětloval.

Rusko a nebezpečí od Putina?

„Současné Rusko je ve velice těžké ekonomické situaci. Pokračuje něco, co je zaviněno tím, že nepochopili nutnost třetí cesty,“ vysvětlovat Petránek. Dodal, že v posledních letech mělo Rusko znamenitou úrodu a vyváží například do Číny nebo do Iráku. „Odborníci říkají, je dobře, že vyvážíme hodně. Ale proč vyvážíme tu nejkvalitnější pšenici ven a chleba tady děláme jen z toho, co zbude?“ říká Petránek s tím, že ale v Rusku je rozhodně mnohem větší svoboda slova než dříve. Promluvil i o kapitalismu a socialismu. „Já jsem přesvědčený, že socialismus je skutečně nenapravitelný v té podobě, v jaké jsme ho znali, stejně tak jako kapitalismus je šílený v té podobě, jaká tady je. Je potřeba ta třetí cesta, aby lidé byli svobodní, ale aby nebyli pod botou,“ řekl Petránek s tím, že ale neví, kdy to bude možné. „Boj za to, aby svět byl lidštější, tady bude vždycky. To je strašně důležité,“ dodal. Vyjádřil se také k údajnému nebezpečí, které by mohlo z Ruska přijít. „Domnívat se, že je tato země, která se snaží řešit obrovskou spoustu svých domácích problémů, mezinárodně nebezpečná a že nás může zítra Rusko přepadnout? No, Putin, můžete mu nasadit jakoukoliv psí hlavu, ale blázen to není, to je člověk, kterému to strategicky myslí,“ říká Petránek.

KGB včera, dnes a zítra

Slova se ujal i politik a diplomat Jaroslav Bašta, také disident a signatář Charty 77, který v letech 2000 až 2005 působil v Rusku jako velvyslanec České republiky. „V roce 1968 a 1969 jsem patřil ke studentům, kteří se velice bouřili proti okupaci, proti tomu, co zde bylo. Nakonec jsem dostal dva a půl roku za podvracení republiky,“ vzpomínal Bašta.
„Poprvé jsem byl v Ruské federaci v roce 1993 na konferenci, kterou pořádali ruští disidenti s názvem KGB včera, dnes a zítra,“ pobavil publikum Bašta. „Záleželo na tom, s kým jsem si povídal, pokud to byli disidenti, tak to bylo jasné, možná tam bylo i více emocí než u nás. Vadilo jim, že jejich země byla na té špatné straně. Pokud šlo o inteligenci, tam to bylo velmi podobné,“ říká Bašta. Jan Schneider, který také v roce 1976 připojil svůj podpis pod Chartu 77, hovořil mimo jiné jak o protiruské, tak i proruské propagaci. „Největším propagandistou je ten, který je nejvíc slyšet, mívá největší přístup do médií,“ hodnotí Schneider a poukázal na to, aby si lidé srovnali, jaké možnosti mají proruské a protiruské propagandy.