Teď je v módě americké hysterické tušení, že chce Rusko zaútočit v lednu či v únoru na Ukrajinu. „USmani“ tvrdí, že Rusové stahují až 170 000 vojáků k útoku na kyjevskou část Ukrajiny. Kreml naopak tvrdí, že Kyjev přesouval v regionu až 125 000 vojáků k možnému útoku na území proruských Doněcké lidové republiky a Luhanské lidové republiky.

Potřeba trvalého napětí

Američané lžou! V roce 2014 se Rusko mohlo zmocnit nejen Krymu a oblasti Donbasu, ale všech ostatních rusky mluvících oblastí Ukrajiny. Od Charkova na východě po Oděsu na jihu. V té době, po změně režimu na Euromajdanu v Kyjevě, byly ukrajinské ozbrojené síly na pokraji zhroucení, ale Rusko nevyužilo příležitost získat kontrolu nad celou jihovýchodní částí Ukrajiny.

Protiruská hysterie je součástí dlouhodobé kampaně za rozšíření NATO na Ukrajinu. Proto Kyjev odmítá respektovat minskou dohodu z února 2015, aby bylo k dispozici trvalé napětí s Ruskem. Podle dohody by měl Kyjev udělit Donbasu autonomii prostřednictvím ústavního dodatku, označovaného jako „zvláštní status“; vydat všeobecnou amnestii a zahájit dialog s lidovými republikami Doněck a Luhansk.

NATO na baterky

Americký Mark Cancian, plukovník námořní pěchoty ve výslužbě, napsal článeček o nákladech vojenské okupace Ukrajiny spasitelskými jednotkami USA. Plukovník vzdychá, že spojenci USA, zejména NATO, mají na papíře velké síly, ale jejich schopnost rozmístit se na východě je omezená. Pouze Velká Británie a Francie mohou vyslat rychleji síly do zahraničí.

Německá armáda, potenciálně nejsilnější v Evropě, je na tak nízké úrovni pohotovosti, že nasazení významných bojových sil vyžaduje měsíce, dokonce i roky. Jiní, jako Poláci, by pravděpodobně byli ochotni pomoci, ale jejich schopnost nasazení je omezená a teď se zabývají běloruskou migrační krizí na svých hranicích.

Většina, i když ne všechny, náklady na „obranu Ukrajiny“ by větraly státní kasu USA. Kdyby chtěly USA vlézt na Ukrajinu pod záminkou ochrany ukrajinských svobod, měly by na výběr dvě strategie.

Plíživá okupace

V první strategii by šlo o přesun malých, nenápadných „mnohonárodních“ sil. Armádní síly by se skládaly z předsunutých prvků velitelství divize, asistenční brigády bezpečnostních sil (SFAB) a nekontrolovatelného množství poradců a školitelů NATO. K tomu další vojáčci pro logistickou podporu kyjevské armády. Potom by již stačilo přijmout Ukrajinu do NATO a uvést jednotky NATO na Ukrajině do nejvyšší pohotovosti. To je minimalistický přístup aneb plíživá okupace.

Na kolik by to přišlo? Podle plukovníka Canciana ve výslužbě by to stálo asi 850 milionů dolarů, většinou na zlepšení infrastruktury pro rychlý přesun jednotek, a asi miliardu dolarů ročně na dodatečné síly a cvičení. Evropští spojenci by utratili dalších 150 milionů dolarů ročně. Ve skutečnosti by náklady byly nejméně o 20 % vyšší, protože teoretické náklady nemají s realitou moc společného. Každoročně by mnoho dalších milionů padlo na úplatky čili podporu vedení státu a vybraných vlivových skupin.

Válečná hra jako za komoušů

V druhé strategii spasitelská mise USA na Ukrajině vychází ze stejného konceptu, jako když komouši dávali dohromady plány obrany čili útoku na západ Evropy. V padesátých letech měli plány, jak zastavit nepřátelské jednotky (plán Sokol), a to nejen obranou, ale též „soustředěným úderem proti ještě nepřipravenému nepříteli“. Také se tomu říká preventivní úder. V době vlády cara Chruščova sovětští stratégové pokračovali ve strategii preventivního úderu alias předstihujícího útoku.

Plukovník Mark Cancian připomenul podobnou propagační válečnou hru. V roce 2020 think-tank RAND provedl válečnou hru s minimalistickým počtem amerických jednotek na „ukrajinském hnojišti“. Zlobiví Rusové by přepadli kyjevskou Ukrajinu a USA by přesunuly své tři evropské brigády na Ukrajinu, ale Evropané by měli jen málo sil připravených k rychlému nasazení. Scénář uvádí, že Britové a Francouzi nasadili několik letadel a malých pozemních sil. Polsko vyslalo brigádu. Letectvo NATO se mohlo dostat do boje brzy a potrestat ruské síly, ale nemohlo zastavit jejich postup. Ukrajinci se stáhli zpět na linii řeky Dněpr, aby se vyhnuli obklíčení. Rusové by se podle tohoto scénáře nepokusili obsadit celou Ukrajinu.

NATO by vybudovalo protiofenzívní sílu během tří měsíců a ruské síly by se mezitím zakopaly. Protiofenzívní síly by nakonec zahrnovaly všechny dostupné americké těžké brigády v aktivní službě, velkou část taktického letectva páté generace a některé síly NATO. Nebylo jasné, zda logistická struktura NATO dokáže tuto protiofenzívu udržet. Nebylo také jasné, zda USA a jejich spojenci mají politickou vůli pro tak dlouhou a potenciálně krvavou kampaň. Čili USA válečnickou hrou ukázaly, že ochránit Ukrajinu před ruským zlem lze jenom tím, že nacpou na Ukrajinu maximum jednotek. Amíci by tomu říkali předsunutá obrana.

Kolotoč provokací

Pentagon předpokládá, že proces připojení Ukrajiny k NATO by podle druhé strategie začal zhruba takto... neustálý kolotoč provokací by natolik zneprůhlednil situaci, že útok ukrajinských sil by vypadal jako obrana před ruským útokem. Za komoušů to byl předstihující útok.

Ukrajinci by k tomu měli zhruba 200 000 vojáků jako potravu pro děla a letadla krutého ruského nepřítele. Samozřejmě by ukrajinský útok průměrně vycvičených branců selhal. Jejich mrtvoly by byly dobrým reklamním důkazem zlovolnosti Rusů. V okamžiku, kdy by proruské síly v oblasti Donbasu spolu s ruskými jednotkami nakopaly kyjevské armádě zadek, zasáhly by do boje tři brigády trvale umístěné na Ukrajině. Jedna USA a dvě smíšené sesbírané ze států NATO, aby „zajistily hrubou paritu s ruskými silami v době míru“ čili aby byli zálohou pro 200 000 (z 300 000) ukrajinských vojáků na ruské hranici.

Kromě toho by USA  rozmístily předtím na Ukrajině (již k tomu potichu dochází) v rámci „ukrajinské pomoci“ protitankové a protiletadlové prostředky. K tomu by bylo vhodné mít na Ukrajině jedno kombinované stíhací alias útočné křídlo (přibližně 54 letadel). Dvě letky z USA a jednu letku ze států NATO k zajištění rychlé protivzdušné obrany i pozemního útoku.
Vůbec se v tomto scénáři ale nepíše o tom, že v případě vyprovokování ukrajinsko-ruských střetů na Donbasu by musela být k dispozici pro NATO infrastruktura pro další dvě letecká křídla. Také se nepíše o nejméně dvou stovkách různých dronů za mnoho milionů dolarů, které se budou podílet z více než padesáti procent na útocích na takzvané ruské cíle v oblasti bojů čili na Donbasu.

Jednorázové náklady USA by činily 27 miliard dolarů na přípravu infrastruktury a vybavení. Dále 11 miliard dolarů ročně by Amíci museli dát na cvičení a rozšířenou strukturu amerických sil, potřebnou k udržení předsunutých rozmístění. Ostatní šikulové z NATO by čelili asi šesti miliardám dolarů jednorázových nákladů a dvěma miliardám dolarů ročně. Během válečné hry ale bylo konstatováno, že by šlo o náklady, které by bylo politicky obtížné udržet. Samozřejmě náklady by byly ve skutečnosti vyšší. Například náklady na připravenost (vyčlenění) dronů k útokům na ruské síly.

Poučení z krizového vývoje

Když si odmyslíme propagandistické antiruské kecy a spočítáme předpokládané výdaje za přípravu na obsazení Ukrajiny jednotkami NATO, prvotní náklady mají být 33 miliard, ale spíše to bude 40 miliard, a jednoroční průběžné náklady nebudou celkem 17 miliard, ale nejméně 25 miliard dolarů včetně peněz na úplatky.

USA již mají s úplatky na Ukrajině zkušenosti. Od roku 2013 fanoušci Západu vytvořili alternativní „občanskou společnost“ tvořenou stovkami nevládních organizací, center a „nezávislých“ médií. Na jejich výcvik, vzdělávání a posilování vynaložilo americké ministerstvo zahraničí pět miliard dolarů podvratných úplatků formou stipendií, což v roce 2014 nechtěně prozradila americká ultramilitantní náměstkyně ministerstva Victoria Nulandová.

Stojí pro USA ukrajinský kšeft za riziko? Na toto téma v prosinci 2021 napsali dva chytří muži své úvahy. „… Washington považoval svůj vliv v Evropě za samozřejmost a strávil roky hloupým vykreslováním Ruska jako velkého padoucha naší doby (je to jistě problém, ale není to velký darebák. Čína je)…,“ napsal Brandon J. Weichert, geopolitický analytik a bývalý zaměstnanec amerického Kongresu.

„… Pro Putina, pokud uspěje v kontrole Bidena, Rusko může odrazit expanzi NATO na východ, a dokonce získat další ukrajinské území...,“ napsal Kuni Miyake, prezident Institutu zahraniční politiky, soukromého think-tanku v Tokiu, ředitel výzkumu pro zahraniční a národní bezpečnostní záležitosti na Canon Institute for Global Studies. Netřeba nic dodávat!