Neobáváte se, že většinové přehlasování v případě povinných kvót pro přerozdělování migrantů nebude ojedinělá věc, ale že se stane v Evropské unii běžným nástrojem velkých zemí, jak chránit své národní zájmy?

Samozřejmě. Tyto obavy ale nejsou nic nového, hovořilo se o nich už dávno před podpisem Lisabonské smlouvy v roce 2009. Eurooptimisté se tehdy vysmívali kritikům, že jejich obavy jsou neopodstatněné. Vzpomeňme na památný klip Zuzany Roithové. Teď všichni vidíme důsledky té neuvěřitelné naivity a důvěřivosti.

Brusel a další velké země nyní chtějí zavést nějaký stálý přerozdělovací mechanismus. Jsme opět proti, ale můžeme být zase přehlasováni většinou. Neměli bychom se potom už opravdu začít bránit?

Samozřejmě, že ano. Jenomže to by naši politici museli mít věc zvanou páteř.

Když jsme u přerozdělovacího mechanismu, už ten samotný termín odhaluje pokrytectví evropských politiků a úředníků. Předkládá se nám k věření, že imigrace je vlastně požehnání, že všichni imigranti jsou mírumilovní lidé, kteří chtějí pracovat a studovat, že vyřeší evropskou demografickou krizi, a tak dále. Kdyby politici a úředníci tomuto všemu věřili, o imigranty by se doslova chrtili. A především by nepoužívali termínu krize.

Co jste říkal na to, že francouzský prezident Hollande a německá kancléřka Merkelová prohlásili, že v této krizové situaci je potřeba ještě více Evropy, to znamená více rozhodování v Bruselu než v národních vládách? Má smysl, když Evropská unie zjevně v otázce imigrace selhala, nebyla a dodnes není schopna ochránit Schengen, že jí budou státy dávat ještě větší pravomoci, tedy vzdávat se možná další části své suverenity?

Všimli jste si, že čím více se kouzelné zaříkadlo „více Evropy“ používá, tím více malérů Evropu sužuje? Nedávno jsem narazil na tuto velmi přesnou formulaci od novinářky Lenky Zlámalové. Sám to neumím říci lépe:

Němci chtějí, nebo donedávna chtěli, Evropu společných (rozuměj německých) pravidel. Francouzi chtějí skutečnou politickou a hospodářskou unii s přerozdělováním a silnou centrální mocí. Samozřejmě spravovanou francouzskými diplomaty, kteří jsou v ovládání institucí podstatně hbitější a šikovnější než Němci. Takže když německá kancléřka a francouzský prezident bok po boku v Evropském parlamentu hovoří o potřebě „více Evropy“, každý má na mysli něco jiného.

Miliardy Řecku, které Brusel dával na ochranu vnější hranice Schengenu, účel zjevně nesplnily. Teď Evropská unie slibuje peníze a další výhody Turecku, aby zadrželo uprchlíky na svém území. Nedopadne to stejně?

Čím je motivované Turecko? Obyčejní Turci by přivítali bezvízový styk, aby se mohli snáze v Evropě usazovat. Otázka je, zdali Evropa více potřebuje Turky anebo jestli Turci více potřebují Evropu. Ale budiž, s tureckou imigrací je v Evropě mnohem méně problémů než s imigranty z jiných islámských zemí.

Znepokojující je ovšem vývoj turecké politiky, zejména v provedení prezidenta Erdogana. To není žádný umírněný politik a jeho islamistická strana není žádná obdoba křesťanských demokratů v muslimském prostředí, jak se občas velmi mylně tvrdí. Erdogan je expanzionista, který sní o obnovení osmanské říše a tímto snem se příliš netají. Kromě toho Erdogan je bigotní muslim, který se od představitelů Islámského státu liší pouze kravatou a uhlazenějším vystupováním.

Turecko využívá situace, že ho EU potřebuje, a klade si podmínky. Ať už je to přijetí dalších dvou set tisíc uprchlíků z území mimo Evropskou unii, například Turecka nebo Libye, zjednodušení vízového styku, statut bezpečné země a pokračování rozhovorů o vstupu do EU. Ale například exministr zahraničí Karel Schwarzenberg nepovažuje Turecko za bezpečnou zemi. Jaký je Váš názor?

Statut bezpečné země znamená, že v ní nedochází k systematickému pronásledování menšin a politických protivníků. Příchozím z této země je pak automaticky odmítnut azyl bez dalšího zkoumání. Když budete v Německu žádat o azyl, vůbec se s vámi nebudou bavit, neboť Česko má statut bezpečné země. Tento statut je nutnou podmínkou ke vstupu do EU. Zdali by Turecko mělo mít tento statut, je otázka, nicméně je zřejmé, že případné členství této země v EU by zásadně změnilo rovnováhu sil v Bruselu. Turecko by se okamžitě stalo evropskou velmocí na úrovni Německa nebo Francie. Zásadně by to ovlivnilo vše, od dotační politiky až po zahraniční politiku.