Česká televize bude stát ve středu po dvanácti letech znovu před volbou generálního ředitele. Po Jiřím Janečkovi se už tehdy těžko hledala náhrada. V osobě Petra Dvořáka se našel kompromis politický, obsahový i tah na branku v oblasti technologické. Dnes se mnozí s nadějemi na „změnu“ upírají k řediteli brněnského studia ČT Janu Součkovi, protože tuší, že bez detailní znalosti je pomyšlení na funkci ředitele bláznovstvím. Ti, kteří chtějí České televizi rychle a jednoduše uškodit, zaujal ředitel televize Prima Konrád. A tak má Dvořák místo čtyř konkurentů jen dva. Zbývající jsou do počtu. Nemyslím si ale, že i Součkův líbivý projekt „změny“ by byl řešením. I když ví, o čem mluví. Nerozumí klíčovému: Co je služba veřejnosti.
Před dvaceti lety stála ČT na křižovatce a problémem bylo překonání masivního odporu komerčních televizí vůči veřejné službě a nutnost digitalizace DVB-T. Dvořákovou rolí před dvanácti lety bylo jen rozběhnout bezporuchově proces už legislativně připravených technologicko-výrobních a s tím souvisejících programových změn. Což se mu povedlo na výbornou. To se skřípěním zubů přiznává dnes i jeho konkurent. „Česká televize má za sebou prozatím nejlepší období ve své novodobé historii (po roce 1989). Toto období s sebou přineslo nejen renesanci efektivního modelu dramaturgie a výroby uvnitř televizních tvůrčích producentských skupin, ale také intenzivní spolupráci s největšími jmény české audiovizuální televizní tvorby, boom přeshraniční spolupráce na některých klíčových projektech a v neposlední řadě rozjezd nových vysílacích okruhů, které postupně harmonicky vytvořily charakter mediálního domu pod značkou ČT. Výsledkem je již řadu let trvající pozice České televize jako lídra českého televizního trhu, který si drží pevné místo i v mezinárodních průzkumech důvěryhodnosti brandu i mezi médii první volby při hledání informací… ČT během pandemie skvělým způsobem zúročila svůj potenciál, a to nejen rozjezdem kanálu ČT3, ale i projektem UčíTelka nebo dynamickým rozvojem platformy ČT edu,“ píše ve svém projektu Souček. A já k tomu dodávám: Existuje lepší důvod pro volbu Dvořáka?
Úkolem ředitele bude přesně to, co Dvořák pojmenovává v úvodu svého projektu. „Diskuse Evropy o konci terestrické distribuce po roce 2030, nelineární přístup k video obsahu, technologie měnící potřeby a očekávání diváků,“ ale i změny ve společnosti a nové výrobní, obchodní a distribuční modely – role internetu a nadnárodních agregátorů a lokalizátorů videoobsahu. Národní televize vstupuje do globální konkurence a musí v ní obstát. Lépe než Národní knihovna, Národní muzeum či Národní divadlo, což jsou instituce stále vězící v 19. století. „Z televize dominantně postavené na lineárním vysílání, z televize pro všechny, se postupně stává televize pro každého. Každý si sám volí co, jak a kdy bude sledovat“, píše Dvořák. Ano, to je ta klíčová věta pro budoucnost.
Baron John Reith, první ředitel BBC, dal veřejné službě roku 1923 do vínku „informovat, vzdělávat a bavit CELOU SPOLEČNOST“. Ale dnes už „celá společnost“ neexistuje. Nejsme „my Češi“, už nejsou ani „my, Britové“. Jako rodiny nesdílíme večery u rozzářené blikající obrazovky. Každý má své preference a přijímá ten obsah, který preferuje on sám, technologiemi, které preferuje on sám. A tak děti sedí u počítačů, rodiče sledují Netflix a babička sedí u filmu pro pamětníky.
Řešením není proti dlouhodobému trendu bojovat „mezigeneračním obsahem“, nebo dokonce veřejnou službu jako přestárlého důchodce zrušit ve jménu úspor na tanky a stíhačky, ale vyhovět co nejlépe a přinášet každému obsah, který preferuje, na těch platformách, které preferuje. Nedělat to, co téměř nikdo nechce jen proto, že to přinese zisk. Být na internetu, v mobilu a aplikacích, v terestrické televizi „on air“, na satelitu či kabelu, i v „knihovnách“ videa na vyžádání. Být Národním multimediálním producentem – být Národní knihovnou, muzeem i divadlem pro 21. století. Být vrcholnou institucí české kultury. Bez reklamy. Bez podbízení se komerci.
Česká kultura se sama neuživí. Ne proto, že by byli herci tak rozežraní, ale proto, že ceny vybavení a nároky na kvalitu audiovizuálního obsahu jsou stále větší, technologie stále dražší a takové režijní náklady publikum desetimilionového státu neunese. To by vstupenka do kina musela stát tisíce korun.
Máme tedy dvě možnosti – počkat si, až umře poslední český herec či režisér hlady, a tím česká kultura skončí, anebo se smířit s nutností kvalitní kulturu dotovat. Platí pro knihy, divadla i televizi. Nutno podotknout, že Ordinace v růžové zahradě není kvalitní biják. Wiewegh není kvalitní literatura. Vydání knihy dnes stojí pár desítek tisíc. Žižka stál zhruba půl miliardy. Čtyřdílná minisérie ČT Božena o „povinné“ Boženě Němcové trhá rekordy sledovanosti a stála pouhých 40 milionů, ale nezaplatí se, protože o to nejde. Stejně tak nikdo jiný mimo ČT nevyrobí 48 dílů seriálu První republika.
Problémem rozdělené veřejnosti je ale to, že je rozpolcena nejen v kulturních, ale i v politických otázkách. A tak zpravodajství a publicistika ještě dlouho zůstane předmětem polemik, hněvu a rozhořčení. Válka „dezolátů“ s „libtardy“ není válkou České televize, ale válkou celé české společnost, i když se prostřednictvím obrazovek vede též.
Televize společnost netvoří, pouze zrcadlí. Tedy… měla by. Ano, po třicet let je zrcadlo křivé. Stěžujeme si, nadáváme, ale nic se nemění. To ale není vina ředitelů, i když je snadné říci „může za to Dvořák/Janeček/Mathé“. Nejdříve televizní pracovníky okouzlil Václav Havel a sametová revoluce. Povinnost začlenit se do sametové propagandy a ostouzet komunisty byla brána jako vlastenecká. Kdo kritizoval Havla a nedejbože hájil cokoliv z doby socialismu, byl odporný bolševik a po právu vyakčněn. Společnosti to konvenovalo. To byla doba Iva Mathého. Pak se všichni redaktoři zamilovali do budování rozvinutého kapitalismu bez kapitálu. Požadavky zákona na objektivitu a vyváženost ustoupily ve jménu edukace veřejnosti, že svět kapitalismu bez přívlastků je nejlepší ze všech světů a sociální demokrat Zeman je vyvrhel. Nástupem Janečka objevili televizní tvůrci socialistickou „jednotu v mnohosti“ Evropské unie a jejích dotací, nechtěli vidět následky války NATO proti Srbsku. A nyní chrání Ukrajinu, čolky, soláry a Green Deal. Mezitím se vystřídalo v čele televize několik ředitelů a ani jeden toto kolektivní názorové pominutí nedokázal eliminovat nějakými pravidly. Dramaturgové i tvůrci si „lid“ představují proaktivně a angažovaně provládně. Krajíc opozice je tvrdý, pravil kdysi Miloš Zeman.
Těšit se dnes, že někdo tenhle svinčík uklidí, je sice romanticky poblouzněné, ale marné. Nejsou lidi. Ani na ten úklid, ani ti, kteří by je v redakcích nahradili. Takže se neradujte. Kulturní válka ve společnosti dlouho doutnala a nyní se rozhořela naplno. Protiruský narativ opanuje společnost. Přitom mechanismus vyváženosti ze zákona i dle kodexu je jasný. Zjednodušeně řečeno, televize veřejné služby musí uspokojovat jak komunisty, tak antikomunisty. Dokud jedni i druzí nevymřou a nevybledne i stín Karla Marxe. Jak ale naložit s těmi, kteří jsou i dnes chcimírové, nechtějí platit z daní stíhačky a tanky, tvrdohlavě jezdí starou škodovkou, pálí v kotli brikety a odmítají přispět k záchraně planety „zodpovědným“ i když iracionálním chováním, které se všeobecně dává všem za vzor?
Témata „pro“ i „proti“ očkování, EU či NATO mají stejnou váhu, v čase proměnlivý počet zastánců a odpůrců. To je třeba respektovat. Zvýrazňovat zločiny Ruska a nevidět zločiny ukrajinských neonacistů nelze. Stejně jako nelze vidět jen odmítané tibetské mnichy/separatisty a nevidět ekonomickou i politickou sílu dnešní politicky sjednocené Číny. I Green Deal a oteplování má své legitimní odpůrce. ČT se musí naučit akceptovat opačné názory, nemít jen ten vládní. Bez ohledu na to, kdo v čele vlády stojí. Vyváženost je podstatou její společenské smlouvy s občany a podmínkou její existence. Jinak ji zaříznou jak podsvinče.
Jak Balvín, tak Janeček i Dvořák nedokázali za 23 let od televizní rebelie v zimě 2000 zastavit aktivismus redaktorů zpravodajství a přimět je k tomu, aby s pokorou sloužili a nevytvářeli realitu. Arogantní kult nedotknutelnosti a Havlovi pohrobci je to, co dnes ČT kazí pověst. Nejhorší je Moravcova otázka „O čem se bude po dnešních Otázkách mluvit?“
Patřím k dlouholetým kritikům nevyváženosti a neobjektivity ve zpravodajství a aktuální, zejména politické publicistice. Pokusy o zamlčování faktů, aktivismus, dezinformování a manipulaci řeším stížnostmi Radě ČT – dle zákona. Zveřejňováním stížností. Úspěšnost je ale mizivá. Rada ČT, která by stížnosti měla řešit, je většinou odmítá. Poslanecká sněmovna se nedodržováním zákona redaktory zabývat také nechce, stížnosti na nevyřizování stížností odmítá řešit též. Ani mediální (volební) výbor, který má otázky kolem médií v gesci, se nechová jinak. Je politická realita, od které se všechno odvíjí. I volba členů Rady. I volba ředitele.
Mediální zákony a jejich porušování si poslanci vykládají liberálně. Líně. Proč? V Česku nikdo z politiků neví, kdy bude v koalici a za jak dlouho se ocitne v opozici. Neví to ani ředitel televize. To je důsledek vejpůl rozdělené společnosti. O vítězství ve volbách rozhodují procenta. Ti, kteří byli svědky mejdanu evropských politiků na ukrajinském Majdanu v listopadu 2013 a v únoru 2014 či upálení 48 odborářů v Oděse 2. května 2014 jako poslanci vládní koalice, jsou dnes v opozici. Ale souhlasili. Souhlasili už s „oranžovou revolucí“ roku 2004 a vítali i Arabské jaro… Jak pokrokové… Jak demokratické… Obě politické události Čechy nechaly klidnými. Přijali oficiální teze demokraticky zvolené vlády o demokratickém charakteru a oprávněnosti lidových protestů, někteří zaslzeli při vzpomínce na své mládí v roce 1989. Nikdo se nezastával ukrajinského prezidenta Janukovyče. Stejně tak se nikdo nezastával egyptského prezidenta Mubaraka. Či libyjského Kaddáfího. Co chcete od televize? Je vaším zrcadlem.
Všimněte si, že žádný z finalistů volby generálního ředitele ve svém projektu úctu k objektivitě a vyváženosti a závazky kodexu nemá. V době „postfaktické“ už fakta neznamenají nic. Ani zprávy o faktech. Lidé se chtějí bavit. Během let od televizní rebelie se ale publikum ČT vzdělalo a dnes už nesleduje Události tak napjatě, jako kdysi. Stejně jako si dnes nikdo nekupuje čtvery noviny. Kdejaký dědeček ale umí zacházet s počítačem a umí si přečíst novinky z celého světa na internetu – Google Translator zajišťuje v obstojném českém jazyce možnost číst zprávy Google News z desítek zemí světa. I když nejste polyglot a neumíte desítky řečí. Dnes už nemáme Českou televizi kvůli zpravodajství. I ČTK se v době všeobecně dostupné celosvětové informační sítě ukazuje zbytečná. Přesto slovo „informovat“ z epiteta barona Reitha zůstalo. A je aktuální.
Dvořák nenabízí, že se v oblasti vyváženosti polepší. V nejlepším případě zůstane vše při starém. To status quo je ale třetinový podíl na sledovanosti, plně digitalizovaná výroba, stovky natočených pořadů, nerozprodaný archiv, řada programů, výrobních studií, silné zázemí dosud silné instituce, která není podřízená zisku a dokáže dosud konkurovat komerčním televizím na českém trhu. ČT Edu, která pomáhá učitelům ve vzdělávání dětí.
Jsou ale jiní, kteří nabízejí daleko horší perspektivu. Pro Českou televizi i českou kulturu. Bývalý krátkodobý ředitel televize Prima Konrád by nejraději nevyráběl, rozprodal objekty ČT na stavební parcely, počet programů a jejich nabídku redukoval, aby komerční televize, z níž pochází, neměly tak velkou konkurenci s tolika rezervami. Výrobu by nejraději „outsourcoval“ a činnost ČT omezil na nezbytné. Je to přece jen bývalý obchodní ředitel… Kdysi měl takové pro ČT smrtelné nápady ředitel TV Nova Železný. Ten v roce 2001 prohlásil, že Česká televize by měla dělat pouze to, co televize Nova dělat nechce nebo nemůže. Budoucnost mu za pravdu nedala. Programy ČT1 a ČT2 měly v roce 2001 29 % a Nova 48 % (v primetime 51 %). Dnes mají přes desítky programů komerčních televizí programy ČT diváků nejvíce ze všech mediálních domů – více než 31 %. Nově klesla sledovanost v součtu na 26 %. Její akvizice už není „plná hvězd“, vlastní výroba je žalostná. Vyrábí už jen to, co musí kvůli zisku. Odchod Dvořáka z jejího čela je vidět. Prima je na tom trochu lépe. Podíl na celodenní sledovanosti měla v roce 2001 16 %, letos 27 %.
Přiznám se ale, že nechci ani televizi, kterou nabízí ředitel studia ČT v Brně Souček, která se bude ptát vlády se čtyřletým mandátem, co má vysílat za šest let. Ale to přesně chce Dvořákův konkurent. Souček se zbavuje odpovědnosti požadavkem na smlouvu se státem, resp. ministrem kultury, který bude televizi určovat obsah i rozsah vysílání. Jak ale takovýto koncept dopadl, vidíme na úpadku slovenské RTVS. Pro Součka je „zadavatelem … úkolu stát – ať už by byl zastupován Radou ČT s nově definovanými pravomocemi, nebo například Ministerstvem kultury.“ Ne, nechci vládní televizi, jejíž dramaturg bude sedět na ministerstvu či mít společné podnikání s Dalíkem.
Chci televizi veřejné služby, která existuje a existovat bude. Chci televizi, která se neptá ministra, ale všech občanů. A naslouchá jim. Proto si ji platíme. My občané. Ne stát. A tak… i já… se skřípěním zubů chci ještě jednou Dvořáka.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Štěpán Kotrba