Vyjeli jsme jen pár kilometrů za hranice, za Železnou Rudu, a byl to rozdíl k neuvěření. Jako kdybyste cestovali v čase.

Ticho téměř mrtvolné

Bavorská část Šumavy byla v minulých letech navštěvována doslova miliony turistů. Když se měnily termíny letních prázdnin, do penzionů na venkově směřovaly davy lidí z měst, z Berlína nevyjímaje. K tomu pak ještě směsice cizinců – něco Čechů, ale hlavně Nizozemci. V uličkách městeček je poloprázdno. Když si pak odmyslíme místní a okolní, tak tu z turistů není vlastně nikdo. „Katastrofa,“ říká Helmut z jednoho penzionu v bavorském lese. „Všechno zakázáno, a k tomu se ještě lidi bojí, aby nechytili indickou mutaci, která je teď už u nás pořádně rozlezlá.“

Na venkovních předzahrádkách, které jako jediné mohou být otevřeny – vnitřky hospůdek a kaváren jsou potemnělé, maximálně se sem přijde na toaletu, a to ještě s nasazeným respirátorem, je lidí dost, jenže to je tak maximálně třetina, spíše čtvrtina celkové kapacity. Dotace, které proudí od zemské vlády poměrně dobře, nemohou zahnat černé myšlenky. Ostatně o tom, že to místní vidí černě, svědčí například plakátky na oknech a vitrínách pivovaru v Teisnachu.

Nápisy v oknech. Foto: Václav Fiala

A není to jen s pivem a jeho odbytem, ale se vším možným – od školní docházky, která byla v Německu rovněž omezena, až po sociální kontakty, kulturu a podobně. Ale to je snad jediný způsob protestu. To, co se odehrává ve velkých městech, tedy poměrně silné protesty zvláště mladší a střední generace, tady nejsou.

Dodržujte odstup. Foto: Václav Fiala

Guten Apetit!

Ceny za oběd padají dolů. Ve snaze nalákat těch pár lidí, kteří mají náladu si dát oběd, se v nabídkách hostinští pomalu přetrhnou. S takovým nemastným neslaným výsledkem. Když si porovnám ceny u nás, které vylétly nahoru, je tady pro místní pohodička. Velmi slušný oběd od dvaceti eur, když minimální hodinová mzda je dvanáct eur, tak to je láce.

Při příchodu na předzahrádku čekáte, až vás personál uvede a vybere posezení. Ještě předtím ukážete QR kód jako potvrzení o očkování, nebo jste dotázáni na jméno a telefonní číslo. Že by někdo fixloval, se nenosí. „To jen vy, Češi,“ říká česky jedna dáma z obsluhy, ze které se „vyklubala“ Češka, která zde pracuje už notně dlouho. „I proto k vám už Němci tak nejezdí. Bojí se a nevědí, co tam vlastně vyvádíte. Teď se bojí vašeho totálního rozvolnění. Prý jste se zhlédli v Anglii. Jenže my tady děláme všechno pro to, aby nebyl další podzimní lockdown. To by byla smrtelná rána pro spoustu firem a živnostníků,“ dozvídáme se.