Zásadní dění tohoto týdne obstaralo Valné shromáždění OSN. Během něj Vladimir Putin naznačil, že v Sýrii zasáhne jen se souhlasem Rady bezpečnosti. Nicméně, ve středu zasáhlo ruské letectvo ať tak, či onak. Jak si to vykládat? USA se netvářily přátelsky vůči unilaterálnímu zásahu Ruska. Mohlo dojít k dohodě Rusů s Íránem, či dokonce se Saúdskou Arábií? Co zásadního se změnilo? Sklapla ta past, ve které podle vás minulý týden byly USA?

On přesněji prohlásil, že zaútočí se souhlasem Rady bezpečnosti OSN nebo na žádost legitimní vlády Sýrie, která vzápětí – jako na zavolanou – dorazila. Příslušnou rezoluci do Rady bezpečnosti Rusko teprve chystá a bude zajímavé sledovat, jak na ni Západ zareaguje. A právě v tom spočívá ta zmíněná past, protože USA, Francie nebo Británie nemohou jen tak společnou válku s Ruskem proti Daeši odmítnout, a pokud se o to přece jen pokusí, budou muset dávat velký pozor na formulace, aby nebyly i u sebe doma pro (trapný) smích. Tím spíš, že Rusko útočí alespoň na základě syrského „pozvání“, zatímco Západ v Sýrii až dosud útočil jen tak, ze své vlastní, možná ještě postkoloniální libovůle. 

Je přitom jasné nejen to, že se Rusko dohodlo s Íránem, podle všeho nejspíš do značné míry i s Tureckem a Saúdům alespoň oznámilo, co chystá. Ale důležitější je, že se Putin během jejich půldruhé hodiny mezi čtyřma očima v New Yorku dohodl i s Obamou. Možná je slovo „dohoda“ příliš silné, možná si jen řekli, co kdo chce udělat a co ten druhý proti tomu případně zmůže – a pak při posouzení reality dospěli jen ke „vzájemnému porozumění“. Ať tak, či tak, je příznačné, že Obamova administrativa k ruským útokům více méně mlčí; a mlčení obvykle znamená souhlas. 

Je přitom vcelku jisté, že se v dohledných dnech objeví spousta odsuzujících prohlášení. Není také překvapivé, že Západem financované syrské exilové „neziskovky“ hlásí civilní oběti ruských náletů rychlostí blesku: více méně současně s nálety. Ale důležitá nebudou až tak slova, jako činy. A možných „činů“ nemá Washington na výběr moc. Protože je z mnoha úhlů pohledu patrné, že do otevřené války s Ruskem jít nechce – když to neudělal kvůli Ukrajině, tak kvůli Sýrii už to pro USA smysl nemá vůbec – a otevřeně sabotovat likvidaci Daeše při pohledu na to, jak se Evropa topí pod přílivem migrantů, taky nemůže. 

Když se podíváme do budoucnosti boje s Islámským státem i v kontextu volání po svržení, či přežití Bašára Asada – tak kde se nyní nacházejí hlasy USA, Francie, EU jako takové, Ruska a dalších? I v kontextu prohlášení učiněných během Valného shromáždění. Jsme nyní blíže vyřešení celé záležitosti, tedy jak zničení Daeše, tak k zajištění smysluplné obnovy Sýrie a Iráku? 

Myslím, že nemá smysl v současnosti diskutovat o obnově Sýrie či Iráku, protože to je fakt hodně vzdálený horizont. Na druhou stranu ale čím dál více lidem – včetně západních politiků! – dochází, že třeba Evropu neohrožuje Asad, ale Daeš, což samozřejmě mění celou situaci. Jeho pád už nepožaduje Německo, Britové ho vidí v případné přechodné vládě. Americký ministr zahraničí John Kerry v noci na středu prohlásil, že Asad padnout musí, ale ne teď, protože by to vedlo k implozi syrské společnosti… Zkrátka, pohledy na pozici Bašára Asada se mění tak radikálně, že už se nezdá být nutností, aby Rusko právě jeho „hlavu“ měnilo se Západem za nějaké ústupky. A to, že se Francie nyní rozhodla prošetřit Asadovy válečné zločiny, na jednu stranu vypadá jako principiální postoj, jímž může Paříž samozřejmě ještě mnohé zkomplikovat, ale na druhou mám pocit, že před stejným mezinárodním tribunálem by měli stanout i francouzští prezidenti, kteří nesou vinu za rozvrácení Libye nebo i za propuknutí války v Sýrii. Totéž samozřejmě platí i pro prezidenty americké a jiné. Je to zkrátka neuvěřitelné pokrytectví nejen Francie a USA, ale Západu jako takového. A Bush přitom pořád dumal nad tím, „proč nás nikdo nemá rád?“ 

Co jiného důležitého vám utkvělo z „diplomatického mumraje“? Že by dokonce něco, co se týkalo řeči Miloše Zemana? Objevily se komentáře utvrzující západní čtenáře v (pro ně) nepříjemném faktu, že Rusko je každopádně opět velmoc – a nedá se s tím nic dělat. Rovněž hovořil ukrajinský prezident Porošenko, co říci k němu? 

Když se ptáte na vystoupení českého prezidenta, musím přiznat, že mě lehce zklamalo. Dlouho dopředu avízoval skoro revoluční návrhy, jak bojovat s Daešem, a pak přišel s likvidací jeho velitelů, byť americká zkušenost s touto praxí jasně dokládá, že na místa těch zabitých vždy a rychle nastoupí někdo nový. A když k tomu prohlásil, že migrační krize je „důsledkem teroristických akcí na Blízkém východě a v Africe“, a nikoli západních agresí a válek, které u zrodu terorismu stály, tak mě jeho projev přestal bavit. Přitom je ale zřejmé, že celkovou filosofií – tedy zdůrazňováním mezinárodního a společného boje proti Daeši – v zásadě kopíroval Putina, což mu u nás někteří zcela určitě neodpustí, podle pochroumané logiky „radši se budu plést s Američany než mít pravdu s Rusy“. O to víc mě ale vyrazilo dech, když jsem se dozvěděla, že americký viceprezident Joe Biden pochválil Bohuslava Sobotku za „český boj proti Islámskému státu“, a že prý v tomto boji Česko „boxuje nad svou váhu“. Osobně si myslím, že si Biden v tom návalu všemožných politiků z celého světa Sobotku jen s někým spletl, protože jinak by to znamenalo, že stát, v němž se „všechno rozkecá“, vede nebezpečnou válku na Blízkém východě, a nikdo o tom tady neví. Vsadím se, že ani Sobotka, který si s touto podivnou americkou pochvalou pospíšil na Twitter, a ani prezident, který takovou válku teprve razí… 

S tím vším souvisí i idea pražského „usmíření“ mezi Damaškem a jakousi syrskou opozicí. Na jedné straně je to vize dost chimérická, protože válka tu stále je a ještě nejspíš dlouho bude, a navíc se ani neví, kdo nebo co bude třeba za půl roku hrát roli „syrské opozice“. Na straně druhé je ale vcelku fajn, že už někdo v Damašku přemýšlí o následném uspořádání diplomatickou cestou a jednáními. A pokud by se tak mělo stát v Praze, bylo by mi osobně ctí. Nikdy není na škodu dostat ČR „na mapu“ něčím konstruktivním a mírovým. Ale diskuse, které u nás kolem celé otázky vzplály, mi připadají žabomyší, především kvůli tomu, že zatím ani není o čem diskutovat. A vytýkat prezidentovi, že razí nápad Damašku, je jen stvrzením faktu, že někteří tady u nás zaspali vývoj, nebo hůř, neumějí změněnou realitu strávit a vedou si dál svoje „války“. 

Ale budiž, pojďme k Ukrajině. Ano, pan Porošenko byl v New Yorku také, ale vzhledem k tomu, že hlavním tématem byla Sýrie, tak se s mantrou o „ruské agresi“ moc nechytal. Když třeba i ultrapravicová americká televize Fox má Rusko najednou znovu za supervelmoc a „neuvěřitelný“ prezidentský kandidát Donald Trump Putinovi v otázce Sýrie otevřeně fandí, není se čemu divit. A tak Porošenko pronášel věty typu „trojnásobně jsme snížili míru chudoby, zlepšili zdravotnictví, takřka dvojnásobně snížili dětskou úmrtnost“ a ukrajinská média dodávala, že to ne Porošenko, ale Ukrajina v posledních patnácti letech. Nakonec se uchýlil k proklamacím typu „Ukrajina nemůže být nikdy poražena“, protože na její straně stojí „pravda a Hospodin“. To podle mého svědčí už o čirém zoufalství… 

Jednoduše a finálně řečeno: Která z velmocí se na jevišti světové diplomacie ukázala jako nejsilnější? A abychom se nesoustředili jen na tento týden... Do jaké míry v tajence „Sýrie, Islámský stát, Ukrajina, sankce“ uspěje Západ a Rusko? O obdobných scénářích hovoříme již od setkání Kerryho s Lavrovem. Tak v jakých proporcích je tento „deal“? 

Nevím, jestli je správné mluvit o diplomaciích „silnějších“ a „slabších“, ale zdá se mi, že ta ruská tu americkou jaksi vymanévrovala z centra jeviště blíže k portálu. Často se opakuje bonmot, že vše vychází z národních sportů. Zatímco Američané mají svůj baseball, kde platí cosi jako „dej ránu a utíkej“ – Rusové mají šachy, a přemýšlejí proto několik tahů dopředu, což je něco, co baseball opravdu nepotřebuje. 

Co se týče Sýrie, staví se za Rusko – kromě Číny, Íránu, Iráku, Egypta a dalších regionálních sil – čím dál více evropských zemí; a co se týče ukrajinské krize a sankcí, trpělivost také už začíná docházet. Třeba v německé vládě nyní planou vášnivé diskuse, protože koaliční sociální demokraté chtějí zrušit protiruské sankce a argumentují tím, že Ukrajina přece nemůže určovat kvalitu vztahů mezi Německem a Ruskem. Přitom je to spor spíše kosmetický, protože nedávná smluvní proměna Německa v evropský plynový hub Gazpromu je beztak důkazem, že sankce už nikdo nebere vážně, přinejmenším tedy ty státy, které si to „mohou dovolit“. Jakmile by ale Německo sankce zrušilo zcela oficiálně, vydají se v jeho stopách i další země – a vše pro EU a USA skončí dalším zahraničněpolitickým fiaskem, a tak alespoň pokračuje snaha o zachování tváře. 

Přitom je třeba dodat, že ono „zachovávání tváře“ bývá beztak fraška. Vezměte si Francii. Pod tlakem NATO a USA zrušila dodávku dvou vrtulníkových nosičů Mistral Rusku, ale obě strany zůstaly v kontaktu. Francouzi Rusy informovali o dalším vývoji kauzy, až vše nakonec skončilo tím, že s ruským souhlasem budou obě plavidla prodána Egyptu. Rusko na tom vydělalo něco přes sto milionů eur na penále za zrušený obchod, navíc dodá na obě lodě své bitevní vrtulníky za miliardu dolarů a za nehty mu zůstala veškerá francouzská dokumentace, takže do vývoje vlastních lodí stejného či podobného typu nemusí vložit ani pětník, maximálně tak na jejich vylepšení. Francie z tohoto celého příběhu hlásí ztrátu asi 250 milionů eur, zůstala jí určitě pachuť trapnosti, a navíc teď Kreml avízuje, že může – prozatím jen – na tři měsíce z „hygienických důvodů“ zavřít všechny obchody francouzské sítě hypermarketů Auchan v Rusku. Kdyby chtěli zavřít jeden obchod, v němž se třeba našly myší bobky, tak neřeknu, ale všechny obchody? Že by Francie kolem té Sýrie zlobila až moc? Jinými slovy, sankční válka je dvojsečná a my už jsme své „náboje“ dávno vystříleli. 

Na Donbasu se bez větší pozornosti médií dospělo k další dohodě o stahování zbraní, což si jistě zaslouží komentář. A co „mainland“ Ukrajina, v přeneseném slova smyslu? Ať se konají sebedůležitější diplomatická setkání, život jde dál, vnitropolitické dění jde dál, bankrot hrozí víc a víc a... Abychom použili citát z nejmenovaného populárního fantasy seriálu – Zima se blíží. 

Ano, máte pravdu, dohoda o stažení těžkých zbraní od linie dotyku, podle všeho opravdu platí; a to, že se o ní nemluví, je jen součástí toho, že se o Ukrajině už nemluví obecně. Co taky pořád říkat, že? Bláboly o tom, že se zkorumpovaná Ukrajina jako mávnutím kouzelného proutku díky majdanskému převratu proměnila v pupek světové demokracie, už prostě opakovat nelze, neboť i hloupost má své meze. A tak je lepší mlčet, protože realita je zoufalá. Se všemožnými machinacemi v Kyjevě dochází očividně trpělivost i Washingtonu. Americký velvyslanec v Kyjevě Geoffrey Pyatt už coby správný protektor otevřeně obvinil generálního prokurátora Šokina, jinak „Porošenkova muže“, z krytí korupce. A učinil tak krátce poté, co soud přikázal generální prokuratuře začít vyšetřovat premiéra Jaceňuka, a to kvůli úplatku tří milionů dolarů, což měla být cena za jmenování šéfa ukrajinské státní televize a rozhlasu. Je přitom příznačné, že obvinění proti Jaceňukovi konstatuje, že úplatek pochází od „stoupenců Moskvy, kteří mají zájem na podněcování separatismu na válkou zničeném východě země“. Čili jinak, kdyby ty tři miliony byly „od našich“, asi by vše bylo v nejlepším pořádku. A Jaceňuk se brání, že zmíněný soud, který proti němu vytáhl do boje, je pochybný sám o sobě, a sám mezitím podal žalobu na šansoniéra Oleha Havryluka, který složil báseň, v níž mimo jiné praví: „Bože, pomoz nám! Copak je to vůbec možné? Žít s tou vaší bandou už se nedá… To se může stát jen našemu národu: vzdáváme se moci a dáváme ji zrůdám…“ 

Ve výsledku tak dnes už i NATO tlačí Porošenka, aby začal konečně dodržovat minské dohody z letošního února. Šéf aliance Stoltenberg připouští, že snahy izolovat Rusko nemají smysl. Současně Kyjev dál každý den vydává na válku na východě země pět milionů dolarů, které ovšem nemá; i dodávky ruského zemního plynu – a to při zlevněné ceně – za Kyjev Moskvě fakticky musí platit EU. Zatím ale dodala „jen“ půl miliardy eur, což na plyn na celou zimu nestačí… Ratingová agentura Fitch snížila hodnocení Ukrajiny už na samou hranu bankrotu, znovu se uvažuje o tom, že ekonomická krize donutí vládu sériově vypínat elektřinu. Rusko k tomu opakovaně potvrdilo, že od nového roku, tedy od počátku platnosti asociační dohody mezi EU a Ukrajinou, ukončí veškeré daňové a jiné výhody pro dovoz ukrajinského, jinde vesměs neprodejného, zboží. Toť obrázek ukrajinské reality. 

Máme zde jednoho muže, kterému bychom se měli věnovat. A mnozí proameričtí pozorovatelé na něj dští síru za to, že dle nich začal Ameriku stahovat ze světového dění a označují ho za „chromou kachnu“. Ano, je to Barack Hussein Obama. Jak se nám jeví v posledních týdnech včetně tohoto? Jak zbilancovat jeho odkaz, od začátku možná „prokletý“ Nobelovou cenou za mír? Za co on osobně může a co mu prostě život postavil do cesty? A do jaké míry může jeho nástupce býti asertivnější i agresivnější při obhajobě zájmů USA, a do jaké míry bude prostě obětí změněné reality zahrnující i budoucí multipolární povahu světa? 

Chromá kachna není nadávka, jen pojem pro politika, který má kvůli blížícím se volbám svázané ruce (i nohy). Fakt, že je doma pod palbou kritiky kvůli „změkčilosti“, je asi normální, vzhledem k tomu, že proklamovaným cílem mnoha republikánských prezidentských kandidátů je ovládnout – po dobrém, či silou – celý svět, zklividovat islám a všechny muslimy, a vnutit světu svou vizi, včetně třeba zákazu potratů, homosexuality a teorie evoluce. Co s tím? Asi nic. Je hodně „americké“, že se Obama obviněním ze slabosti brání tím, že přece už nechal bombardovat sedm zemí, což – ruku na srdce – fakt není zase až tak málo, kór pro nositele Nobelovy ceny za mír. 

Ale vážně – nějaké bombardování a zabíjení lidí kdesi daleko za mořem Američany až tak netrápí a přiznejme si, že Evropě to donedávna bylo taky jedno. A Obama kdysi do Oválné pracovny vstupoval s plány na zlepšení života prostých Američanů. Podle mého úspěšný nebyl. Jeho pokus o zavedení zdravotního pojištění dostupného pro všechny republikáni víceméně rozcupovali. Lidí žijících pod hranicí chudoby neustále přibývá a počítají se už v desítkách milionů, ale prezident jim nijak zásadně nepomáhá, byť ve své době nalil miliardy krachujícím bankám. Za jeho vlády se americké špiclování doma i ve světě stalo normou a likvidace občanských a jiných práv takřka „demokratickou“ povinností. Je prvním prezidentem USA černé pleti, ale přihlíží tomu, jak bílí policisté střílejí černochy skoro na potkání. Pravidelně hlásí růst ekonomiky, ale děje se tak za situace, kdy všechny příslušné kolonky padají a nezaměstnaných přibývá měsíčně klidně i o půl milionu. Zkrátka, možná toho chtěl opravdu udělat spousty, avšak do finále nedotáhl skoro nic pozitivního, což ale ve skutečnosti nevypovídá ani tak o jeho slabosti jako spíše o síle amerického oligarchického systému a moci onoho jednoho promile „tam nahoře“. O demokracii už bych ani nemluvila – prim hrají dva rodové klany (Bushů a Clintonů) a vedle nich je připraven si prezidentství koupit Donald Trump. To žádná demokratická soutěž idejí fakt není. 

Takže ve finále se na něj jednou bude možná vzpomínat jako na prezidenta, který toho sice nedokázal moc, ale byl první černý a navíc prolomil letité bariéry ve vztazích s Íránem a Kubou. A to zas není až tak špatné. Určitě to zní líp, než vizitka prokazatelného válečného zločince George W. Bushe. 

A abychom byli spravedliví... Jaká budoucnost ve všech obdobných aspektech čeká Vladimira Vladimiroviče Putina?

Co čeká Putina? Tak to opravdu nevím. Je zajímavé, že ve svém projevu na Valném shromáždění teď několikrát zkritizoval Sovětský svaz, čehož si všichni ti, kdo mu neustále podsouvají snahy SSSR obnovit, jistě „nevšimli“. On ale přitom jako by vracel Rusko k neuchopitelným pravoslavným kořenům střihnutým Petrem Velikým, z čehož vyplývá nejen odmítání západních liberálních hodnot, které mají Rusové z valné části za dekadentní, ale i těžko definovatelná realita, z níž jde svého druhu strach jakoby z něčeho dávného, možná až tmářského. To ale říkám z pohledu svého, protože věřím, že většina Rusů s tím nemá žádný problém, a naopak se mohou cítit „pevnější v kramflecích“, o čemž svědčí nedávný totální propadák prozápadní neoliberální koalice v místních volbách. 

Na druhou stranu je zela určitě důležité si všímat, jaký vliv má ruský nacionalismus na podobná hnutí v Evropě, která očividně nezvládá ideu „sjednoceného kontinentu“. Stačí se podívat na Berlusconiho, francouzskou Národní frontu, britské UKIP, skotské, katalánské nebo baskické separatisty… většina z nich k Putinovi vzhlíží jako k Mesiáši, který vrací svět ke starým osvědčeným „hodnotám“. Na rozdíl od USA jsou nyní politické procesy v Evropě v dynamickém pohybu, a tak je předčasné činit nějaké závěry, ale zdá se, že Rusko v nich hraje silnou, přinejmenším modelovou roli. Ale co se týče Putinovy budoucnosti, si netroufám tipovat. Před pár dny připustil, že by klidně „zvládl“ i další mandát, a není pochyb, že příslušně „ohnout“ ruskou ústavu nebude žádný problém. Takže „hrozí“, že si ho budeme na titulních stranách užívat ještě dlouho… 

Na závěr tradiční otázka: Co dalšího zásadního se za poslední týden stalo, co vás překvapilo? A co bychom měli v nejbližší době rozhodně sledovat? 

Je jasné, že hlavním tématem přinejmenším příštích dní, než se z novinky stane norma, bude ruský vstup do války v Sýrii. Zajímavý bude také vývoj v Katalánsku, kde v místních volbách zvítězili stoupenci nezávislosti, nebo třeba situace v Moldavsku, které se ocitlo na pokraji bankrotu, když mu MMF odmítl dál půjčovat…