Stýkáte se s bývalými kolegy ze studentského hnutí z roku 1989, a jaké vládnou názory?
Nahodile. Ve větší skupině jsme se sešli vlastně jen jednou a výrazem sdílené nespokojenosti se stala výzva Děkujeme, odejděte!
Nemyslíte si, že by mělo cenu ve výzvě Děkujeme, odejděte! pokračovat?
Ne. Nemůžete jedním dechem kritizovat současné nešvary, mávat nadějí na lepší příští a zároveň nenabídnout alternativu. Nebo můžete, ale ničeho takového se už účastnit nehodlám.
Proč vládne v české pravici taková nejednota?
Zeptejte se pravice. Hrozné je, že ona nejednota nejspíše netkví v rozdílných idejích, ale spíše v zápasech o vliv neboli o koryta. A nemyslím si, že české levice se stejný problém netýká.
Jak vnímáte korupční prostředí u nás, které se chová jako chapadla chobotnice?
Dokud bude jedna strana ochotná nabízet, vždycky na straně druhé najde někoho, kdo podlehne a vezme. My jsme ovšem zřejmě dovedli systém k dokonalosti, tedy kdo nedá, má smůlu. Bez ohledu na kvalitu. A to nemá hezký konec. Nejdříve padají mosty a na konci této cesty se hroutí stát.
Jak s odstupem let vzpomínáte na 17. listopad 1989 a dění kolem tohoto data?
Upřímně, nevzpomínám, snažím se žít dosti barvitou přítomností. A ta by pro každého z nás vypadala hodně jinak, nebýt tehdejších změn. Což si pro změnu opravdu stojí za to čas od času připomenout. Spousta věcí mohla a může vypadat jinak, česká pa – politika mne štve úplně stejně, jako zřejmě většinu národa a přes to všechno jsem opravdu rád, že soudružská minulost reprezentovaná Husákem, Jakešem, Biľakem, estébáky, udavači, svazáky, cenzurou, strachem, studem a dalšími pěknostmi je v jistém smyslu slova bezpečně u ledu. Zkuste oslavit 17. listopad třeba nahlédnutím do Rudého práva sedmdesátých či osmdesátých, tedy normalizačních let. Hned vám bude lépe.
Nemyslíte si, že letos to bude poprvé bez Václava Havla trochu smutnější oslava?
Co pořád máte s tím slavením? Upřímně: československý samet byl nakonec jen logickým vyústěním celoevropských změn. Kdyby byl tehdejší Sovětský svaz ochoten a schopen znovu zasáhnout silou, samet by se rychle zbarvil doruda. Což pochopitelně neznamená, že by naše prožitky z listopadového průvodu, následné vysokoškolské stávky nebo zaplněné Letné nebyly autentické, to jistě byly. Nezapomínejme na to, že dnešní nadhled umožňuje mnohaletý odstup od tehdejšího dění. Dnes už víme, jak to celé dopadlo. My ale prožívali každou minutu v nejistotě. Strach z mocenského zásahu byl v listopadu 1989 stejně skutečný, jako radost z každého člověka, který se přidal. Lepší a smysluplnější než slavit „listopad“ je využít těchto dnů k sebereflexi nebo vzpomínce, třeba právě na Václava Havla, poslední dobou opět poplivávaného lidmi, se kterými bych na pustém ostrově nevydržel ani minutu.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský