Pro výjimečnou příležitost zvolil německý a slovanský repertoár – předehru k poslední opeře Carla Marii von Webera Oberon, Koncert pro hoboj a malý orchestr Richarda Strausse, k němuž přizval Viléma Veverku, dále zazní dramatická a efektní Musorgského Noc na Lysé hoře a Janáčkova rapsodie Taras Bulba. Přímý přenos vysílá ČRo Vltava, na dopoledne je naplánována i veřejná generální zkouška.

Alexander Liebreich spolupracoval jako host s řadou prestižních orchestrů po celém světě včetně Royal Concertgebouw Orchestra, Symfonického orchestru BBC, Symfonického orchestru Berlínského a Bavorského rozhlasu, Orchestre Philharmonique de Luxembourg, Tonhalle Orchester Zürich, Mahler Chamber Orchestra a Symfonického orchestru NHK. Rodák z Řezna studoval na mnichovské Hochschule für Musik und Theater a v salcburském Mozarteu. Neocenitelné zkušenosti načerpal na počátku své umělecké dráhy ze spolupráce s Claudiem Abbadem, Nikolausem Harnoncourtem a Michaelem Gielenem.

Od roku 2012 (do sezony 2018–19) je šéfdirigentem a uměleckým ředitelem Národního symfonického orchestru Polského rozhlasu v Katovicích. V období 2015–2018 zastával Alexander Liebreich funkci uměleckého ředitele nového festivalu Katowice Kultura Natura, od roku 2018 je uměleckým ředitelem Festivalu Richarda Strausse v Garmisch-Partenkirchenu a rovněž předsedou Straussovy společnosti.

Z minulých angažmá uveďme například pozici uměleckého ředitele a hlavního dirigenta Mnichovského komorního orchestru (2006–2016). Kromě koncertů a operních produkcí si Alexander Liebreich získal také pověst tvůrce inovativních projektů. V letech 2011–2014 vedl jako vůbec první Evropan Tchongjongský mezinárodní hudební festival v Jižní Koreji, který patří k nejvýznamnějším festivalům v Asii. Je držitelem Bavarian Culture Prize Special Award od Bavorského ministerstva pro vzdělávání, kulturu, vědu a umění.

PROGRAM:

• Carl Maria von Weber (1786–1826): Oberon, předehra k opeře
• Richard Strauss (1864–1949): Koncert pro hoboj a malý orchestr D dur
• Modest Petrovič Musorgskij (1839–1881): Noc na Lysé hoře
• Leoš Janáček (1854–1928): Taras Bulba, rapsodie pro orchestr

             
Alexander Liebreich – dirigent
Vilém Veverka – hoboj

DVOŘÁKOVA SÍŇ RUDOLFINA, PONDĚLÍ 5. LISTOPADU V 19.30 H.
Přímý přenos koncertu vysílá ČRo Vltava, záznam ve středu 7. listopadu od 20 h. ČRo D-dur.

Rozhovor s Alexandrem Liebreichem

(část textu, který připravila Alena Sojková jako titulní rozhovor Týdeníku Rozhlas; zveřejněno s laskavým svolením redakce a autorky)

Hudba není zakonzervované muzeum. Chodíte rád na koncerty?

Nechodím. Protože ve městech, kde působím u jiného orchestru, jsem v koncertní síni vnímán jako reprezentant instituce a ne jako milovník hudby. Mám velmi rád tanec – vždyť i moje paní je baletka. Když je někde zajímavé baletní představení, nenechám si ho ujít. Jako tady v Praze – v Národním divadle jsem viděl představení s choreografiemi Jiřího Kyliána. Dirigent samozřejmě občas musí zajít na koncert – aby slyšel orchestr, zajímavého sólistu… Ale pořád je to součást jeho práce.

Jakými novými myšlenkami a postoji byste rád oživil pražský hudební život během svého čtyřletého působení?

O tom jsme s vedením orchestru – ředitelem Jakubem Čížkem a dramaturgem Josefem Třeštíkem – mnohokrát hovořili. Víte, co je nejdůležitější? Přinést život. Hudba není zakonzervované muzeum, hudba je o životě. A nezáleží na tom, jestli mluvíme o současné nebo barokní hudbě. To si musíme uvědomit.  Praha je velmi tradiční město. Má nejen mnoho muzeí, ale sama je koncipována jako muzeum – podívejte se jen tady z okna, kudy a kam proudí ty davy turistů. Po nábřeží na Karlův most, Staré Město, Malou Stranu… Aby hudba přežila, nesmí být součástí takového muzea, musí odrážet současný život města. Janáček, Brahms, Richard Strauss, Srnka, Dvořák, Mozart, všichni tito skladatelé a jejich díla se mohou zahrát tak, aby oslovila současné posluchače. Jsme za to zodpovědní a i proto jsem tady – v Praze u Symfonického orchestru Českého rozhlasu.

Už na loňské tiskové konferenci jste mluvil právě o zodpovědnosti evropských veřejnoprávních médií ve vztahu k rozhlasovým hudebním tělesům. Jak vnímáte tento postoj dnes?

Úloha rozhlasových orchestrů se v průběhu desetiletí značně proměnila. Po druhé světové válce byla rozhlasová tělesa důležitým zdrojem šíření hudby. Lidé neměli peníze na to, aby chodili na koncerty, poslouchali hudbu z rádia. Vysílání bylo i zdrojem osvěty, vzdělávání, rozšiřování obzorů. Uváděli se noví autoři, jejichž jména do té doby nikdo neznal. Média – a tím nemyslím jen rozhlas – jsou nyní velmi silná. Nejprve to byly nahrávky na CD, dnes můžeme streamovat, máme Spotify, YouTube… V souvislosti s tím roste i význam rozhlasového vysílání. Díky němu přemýšlíme, co je národní kultura a jak ji reflektovat, předávat. Jak ji zprostředkovávat zahraničnímu publiku? A jak domácího posluchače seznámit s hudebním děním ve světě? V tomto ohledu má rozhlas nezastupitelnou úlohu, protože dokáže snadno a rychle překračovat hranice.

Jak jste sestavoval program svého inauguračního koncertu se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu? Objeví se v něm vaše priority?

Rád bych blíže objevil hudbu Leoše Janáčka. I proto jsme na program zařadili Tarase Bulbu. Znám tuhle nádhernou skladbu, ale dosud jsem ji nikdy s orchestrem neprováděl. Bude to moje premiéra, na kterou se neskutečně těším. Velmi dobře znám Jenůfu, Sinfoniettu, Elegie pro smyčce, ale Taras Bulba mě velmi láká. Studoval jsem ho již dřív, ovšem s orchestrem ho provedu poprvé.

Zato poprvé nebudete vystupovat s hobojistou Vilémem Veverkou, který na listopadovém koncertě zahraje Koncert pro hoboj a malý orchestr D dur Richarda Strausse. Je pro dirigenta příjemné – a přínosné – spolupracovat se sólistou, kterého dobře zná, ví, co od něho může čekat, jsou na sebe vzájemně napojení, nebo raději žije v očekávání a je zvědavý, jak se projeví muzikant, s kterým dosud nespolupracoval?

Řekl bych, že obojí. Někdy jsem zvědavý, jindy vůbec ne… Vilém Veverka je ovšem můj dobrý přítel, známe se velmi dlouho, myslím, že je to jeden z nejlepších hobojistů na světě. A také si myslím, že v Česku je trochu podceněn, že tu nemá takový věhlas, jaký by si zasloužil. Přitom to, co dělá pro věhlas České republiky venku, zejména v Německu, je nedocenitelné. Abych však dokončil odpověď na vaši otázku – rád pracuji s lidmi, se kterými si rozumím, se kterými rád hraju…