To se ptá řada Turků z Evropy i z Asie, i ti, kteří již druhou nebo třetí generaci žijí v Německu. „Po válce jsme budovali německé hospodářství a řada z nás má tady významné podnikatelské zázemí,“ řekl pro Parlamentniisty.cz čtyřicetiletý Musul. „Proto nás Německo chce v Unii, vždyť už jsme tu významná menšina“.

Ve Francii je to jinak

Pravý opak je ve Francii. Tam se usídlili především kurdští emigranti i politické špičky a ti jak známo Turky příliš „nemusí.“ Proto také tlačí na vládu, aby blokovala vstup Turecka do EU. „Záminka že Evropa je křesťanská, je jen zástupný problém. Jen se podívejte, kolik je již afrických muslimů v zemi galského kohouta,“ říká údajně kurdský student Hasim. „Nezapomeňte také, že své si užili s Turky Arméni, a ti by měli mít při vstupu do Unie přednost.“ Řeč také sklouzla na Kypr, kde mezinárodně neuznaná turecká část není v Unii.

Velké firmy jsou samozřejmě natěšené na více než sedmdesátimiliónovou zemi, kde je potencionálně obrovská příležitost pro jejich expanzi, i když místní hospodářství zdaleka není v takové situaci, kdy by potřebovalo strategické partnery nebo dokonce „spřátelenou pomoc“. Evropě se líbí i věková struktura této obrovské země – snížilo by to průměrný nepříznivý demografický vývoj a obrazně řečeno na do důchodu směřující západoevropany by zas nějakou dobu mohl někdo přispívat.

„Na jedné straně se říká, že nás chcete a pak vidíme v Řecku monstrózní ochrannou hranici s příkopem a ploty, ne nepodobnou té ostře střežené mezi Mexikem a Spojenými státy. Řecko vynakládá obrovské prostředky na její budování, tak to nesvědčí o tom, že by to byl propustný vnitřní prostor Evropské unie.“

Ani Balkán netleská..

Především Bulharsko, které má značné hospodářské i vnitropolitické problémy, není s vizí Turecka v EU nadšeno. Z historie si dobře pamatují velkou nesnášenlivost a i ta malá část Turků, která v této malé balkánské zemi zůstala, nepůsobí příliš státotvorně. I když na druhé straně – jen zmínka o možnosti rekonstrukce historického minaretu pravého Bulhara může rozpálit do nepříčetnosti a následky v podobě minimálně strkanic nejsou ničím neobvyklým.

S tureckým fenoménem „bojují“ i další státy Balkánu, především Bosna a Hercegovina, kde křesťanská a pravoslavná část země nelibě nese propagaci islámu na svém území. I když se to oficiálně neuvádí, po celé zemi existuje řada „výukových táborů“, které sice nejsou legální, ale oficiálně se proti nim příliš nezasahuje, aby to nerozjiskřilo již tak napjaté a nesmírně křehké vztahy uvnitř této postjugoslávské republiky.

Rozmrzelá Ankara

Vraťme se však k potencionálnímu zájmu Turků o Evropskou unii. Z neustálých doporučení z Bruselu je Ankara dost rozmrzelá a vědoma si své síly, nechce logicky vystupovat v pozici outsidera. A tak se může stát, že jakési „přidružené partnerství“ mezi EU a Tureckem bude „malé podstatné plus“ pro obě strany. Evropa by si měla skutečně říci, zda chce být deklarovaná jako „křesťanská“, byť s mnohamiliónovými etniky nejen muslimů, ale také třeba hinduistů, nebo přijme statut „multi-kulti“ se všemi potencionálními riziky.

Vize Evropské unie o rozrůstání směrem do Tuniska, Libanonu a dalších zemí dostala díky arabskému jaru smrtelnou ránu. Otázka je, proč se tak trochu pozapomnělo na Ukrajinu, ale hlavně na další postsovětské státy, například Gruzii či Arménii, které by měly asi větší logiku než země Maghrebu.