Sám jsem se pak krátce před četbou obou textů vrátil z hradu, ač nikoli toho Pražského, nýbrž toho v Bratislavě. Udělal jsem si totiž dovolenou; v zásadě malou stáž mezi slovenskými (ex)politiky, politickými poradci, vyššími státními úředníky, komentátory předních médií a podobně.

České sdělovací prostředky své konzumenty dennodenně bombardují zprávami, kterak je náš politický vývoj – se zvláštním přihlédnutím k chování Miloše Zemana! – pohoršeně vnímán v cizině. Asi nesledují „slovač“, kde je náš vývoj kvitován s povděkem. Se skutečným díkem za to, že alespoň my usilujeme postupně napravovat zlořády zkorumpované či oligarchické politiky. Slováci totiž svou veřejnou sféru (podle všeho právem) vnímají coby snad ještě horší, pokleslejší.

Musím jim dát v mnohém za pravdu. My si leckdy stěžujeme na mizivou účast zákonodárců v práci, leč na půdě jednokomorové Národní rady SR o 150 členech jsem napočítal nanejvýš dvacet volených zástupců lidu. Přitom nešlo o nijak kromobyčejný stav.

Panuje tam obdobná míra nechuti k zákonodárnému sboru, a představa, že by si kdosi dovolil navrhnout ustavení horní komory parlamentu, která v Česku prokazatelně smysl má, není než z říše sci-fi. Nebo spíš hororu.

Tamější boj o moc je obecně pořád takový, jaký býval: poněkud „domáčtější“. Dosud si třeba zachovávají vliv staré známé rodiny. Na břehu Dunaje u Štefánikovy letecké sochy tak zříte start prezidentské kampaně poslance Osuského, jenž je příbuzným slavného diplomata a politika Štefana Osuského. Kamarád, známý novinář, bratr dvou univerzitních profesorů, zase pro změnu nadšeně vypráví, že jeho „praprapra…“ náležel do Štúrovy družiny buditelů. Nebo jak jeho otec pracoval na 'zamini' pod Vladimírem Clementisem, jak sepsal scénář k oficiálnímu filmu o hrdinném kapitánu Nálepkovi (vhodně nalezeném „bratru“ kapitána Jaroše). A tak dále.

Ani vztah mezi sdělovacími prostředky a politikou „pod Tatrami“ není tolik přísný. Když se „investigativní“ žurnalista Radek John ukázal neschopným ministrem, jedincem nezdravě uvyklým jednostranným televizním pravdám, už ho v roli publicisty nikdo nebere vážně. Kdežto na Slovensku potkáte významného člena hegemonního SMERu, jemuž hladce prošel přechod z úspěšné televizní práce do vrcholné politiky, z ní návrat do nových médií, aby se po dalším comebacku pevně usadil na důležitém ministerstvu.   

Zní to úsměvně, nicméně tímto stavem bychom se v „naší nynější krizi“ neměli uklidňovat. Spíš hledat inspiraci jinde.

Pavel Kopecký, autor je politolog, titulek je redakční