Sám jsem se pak krátce před četbou obou textů vrátil z hradu, ač nikoli toho Pražského, nýbrž toho v Bratislavě. Udělal jsem si totiž dovolenou; v zásadě malou stáž mezi slovenskými (ex)politiky, politickými poradci, vyššími státními úředníky, komentátory předních médií a podobně.

České sdělovací prostředky své konzumenty dennodenně bombardují zprávami, kterak je náš politický vývoj – se zvláštním přihlédnutím k chování Miloše Zemana! – pohoršeně vnímán v cizině. Asi nesledují „slovač“, kde je náš vývoj kvitován s povděkem. Se skutečným díkem za to, že alespoň my usilujeme postupně napravovat zlořády zkorumpované či oligarchické politiky. Slováci totiž svou veřejnou sféru (podle všeho právem) vnímají coby snad ještě horší, pokleslejší.

Musím jim dát v mnohém za pravdu. My si leckdy stěžujeme na mizivou účast zákonodárců v práci, leč na půdě jednokomorové Národní rady SR o 150 členech jsem napočítal nanejvýš dvacet volených zástupců lidu. Přitom nešlo o nijak kromobyčejný stav.