„Kromě obligátních prodejních akcí, o kterých se již delší čas mluví, jsou to také podomní nabízeči služeb mobilních operátorů a energetických společností, kteří nenechají starší spoluobčany v klidu,“ konstatuje Hapl.  Některá města – kupříkladu Cheb - již obdobné praktiky zakázala nebo omezuje. Plzeň je v tom zatím poměrně benevolentní.

„Trestí oznámení podávají občané jen velmi, velmi sporadicky,“ pokračuje Hapl. „Přitom jestliže vám někdo pomalu násilím leze do bytu nebo nutí podepsat nevýhodnou smlouvu, je to jednoznačné. Hodně stížností je na exekutory – mnozí z nich jsou skutečně neomalení, křičí na lidi, vyvíjejí nátlak. To by neměli. Stejně tak jako třeba brát ledničku, kde si skladují lidé léky nebo věci, které potřebují pro svůj život. Bohužel, nikde není taxativně v zákoně uvedeno, co lze vzít a co ne, a proto je jen a jen na libovůli daného exekutora, co zabaví nebo přelepí samolepkou.“ Jak dále uvádí, řada lidí ani neví, jak má postupovat, že si může stěžovat až třeba na jejich profesní komoru. Jestliže si prodejce říká o tisíce za denní prodlení, je to přece lichva „jak vyšitá.“ Tady by měl konat stát…

Přibývá lidí na psychiatrii – nikoliv však „bláznů“…

„Staráme se o lidi, kteří nejsou v pravém smyslu psychicky nemocní, ale vystrašení a zhroucení,“ říká sociální pracovnice psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Plzni Pavla Fabuková. „Mnohdy k nám přijdou přímo z metabolické jednotky intenzivní péče, protože spolykají prášky. Stydí se, ani přesně neví, kde a co dluží, co už zaplatili. Vracet je zpět do života je těžké, ale jde to. Pacienti mají například možnost volných víkendů, kdy jedou domů a ukáže se, zda zvládají běžný chod domácnosti.“