Většinou dnešních politiků už lidé pohrdají. O to víc se jim sugeruje, že ti bývalí byli ještě mnohem horší. Jen samí natvrdlí suchaři. Troufnu si tvrdit, že lidem formátu Štrougala, Chňoupka nebo Lenárta – a Husáka, dokud nepřekročil zdravotní zenit – nesahá většina dnešních „elit“ ani po tkaničky. Intelektuálně i co do smyslu pro srandu. Ti bývalí zmnožovali zdroje v českém vlastnictví. Ku prospěchu všech šumavských samot. I každé beskydské vdovy. Hrozí nám cokoli na ten způsob teď? Taková pavlač, jako dnes, se v politice skutečně netrpěla. Tím víc perlila i legráckami, prostými žluče a urážek.

V tomhle byl kanón i Alois Indra, předseda federálního parlamentu. V Karolinu, kam přišel debatovat se studenty, padla i otázka, co soudí o protekci kolem přijímacích zkoušek. Indra namítl, že se v ní předhánějí i rodinné klany v medicíně či umění. Pak si však kouzelně naběhl: „Máte pravdu, táta klukovi píchne jednou, dvakrát a ten si na to zvykne. Tím víc se diví, když táta už píchat nemůže.“ Nabitý sál řval smíchy. Indra zachoval grimasu hráče pokeru. Když se sál utišil, povídá: „No, vážení, vidím, že jste si to píchání vyložili po svém.“ Gaudium dávalo reprízu.

Velmistrem sarkasmů byl Bohuš Chňoupek. Naši diplomacii dirigoval skoro dvacet let. Italský novinář strkal nos tam, kam suverénní státy cizí zvědavce nepouštějí. Narazil, a musel vysvětlovat. Italský velvyslanec si vyžádal okamžité přijetí. Kadencí dialogů z Manželství po italsku spustil už od dveří. Chňoupek to poslouchal do chvíle, kdy ambasador už musel lapnout po dechu. A právě v tomhle zlomku vteřiny utrousil ležérní return: „Hodlá nám Itálie vyhlásit válku? Nesete mi to i písemně?“ Ambasador byl mrňous i figurou. Pózu Zorra Mstitele vzdal obratem.

Jindy se, na plese, kam vyvedl i svou krásnou dceru Bohunku, k Bohušovi přilepila kariéristická nula. Prahla po povýšení, na které neměla. Tím víc simulovala, jak je „uvědomělá“. Nářkem nad populární hudbou, co je prý málo „současná“. Chňoupek hrál zamlada v bratislavském jazz bandu. Nuly, co pak přeběhly často i několikrát, ho za ten „buržoazní přežitek“ nechtěly vzít do strany. Zlomil je až počátkem 50. let. Na týpky, prosté vlastního názoru i morálky měl vytříbený nos. „Co navrhujete?“ zeptal se toho z 80. let. „Zhudebnit závěry posledního sjezdu strany?“

Haškovskou náturu měl samorost, démonizovaný teď obzvlášť sveřepě. Mirek Müller, šéfující kulturní politice strany. Z první ruky to vědí i augusti, co na něj teď plivou. Běhali za ním víc, než kdo to měl v popisu práce. Na vlastní oči jsem jich tam viděl desítky. „Tak ako, Mirek, čo robí ľavá frakcia?“ vypálil na Müllera sám Gustáv Nejvyšší, když na sebe narazili na chodbě. „Čeká, až se k ní přidáš, soudruhu generální,“ kontroval Mirek od boku. Tomu se upřímně zachechtal i Husák.