Kechlibar na úvod představil muže, který odešel na vrcholu své kariéry. Byl jím Calvin Coolidge, americký prezident, který se ve dvacátých letech dvacátého století také rozhodl nekandidovat do druhého období, ačkoliv byl podle Kechlibarových slov populární. S ohledem na velkou hospodářskou krizi se rozhodnutí ukázalo jako více než správné, minimálně pro něj.

„Coolidgeovo umění odejít včas je v dnešní politice stejně vzácné jako před devadesáti lety. Mnoho politiků lpí na křeslech ještě v době, kdy je očividné, že by měli předat moc jiným, a nakonec musejí být ‚odejiti‘ nátlakem. Přesně tenhle proces právě pozorujeme u našich západních sousedů,“ dává do souvislostí historickou vsuvku Kechlibar.

„Jak může někdo vést zemi, když nedokáže vést ani členy vlastní strany?“ cituje Kechlibar Merkelovou, která tato slova pronesla na adresu Gerharda Schrödera, jenž se tehdy vzdal křesla předsedy SPD. Merkelové se teď její slova vracejí jako bumerang. „Ten výše zmíněný během posledních dní připomněly jízlivé noviny po celém Německu,“ píše Kechlibar.

Podle něj své rozhodnutí nemá Angela Merkelová ze své vlastní hlavy ani vůle, byla k němu prý donucena v zákulisí členy strany, spekuluje Kechlibar a dodává, že je to následek voleb v Hesensku, kde CDU „utrpěla vítězství“. „Vláda velké koalice, GroKo, je mezi německými voliči značně nepopulární. Všechny výzkumné agentury ukazují, že preference CDU/CSU i SPD během letoška značně poklesly a nepříznivý trend trvá. Koncem října by CDU/CSU volilo jen 24 procent lidí, což je bezprecedentní minimum,“ píše dále a dodává, že tato nechuť se přelévá i do zemských voleb.