„Ráno jsem si pustil internet a čtu – Petr Kellner byl nejbohatší Čech. Jak to že byl? Zarazil mě ten minulý čas. Teprve pak jsem zjistil, jak to je,“ sděluje bezprostřední dojmy Petr, který čtyři roky chodil na stejnou školu jako pozdější miliardář. Tou školou byla Střední ekonomická škola v Liberci v Šamánkově ulici a Petr Kellner ji navštěvoval, stejně jako jeho spolužáci v letech 1978 až 1982. A proto, že tehdy drtivou většinou studentů na této škole byly dívky, těch pár kluků drželo pohromadě a znali se, i když chodili do jiných tříd. A vesměs na něj vzpomínají podobně. „Stejně jako později se choval velice nenápadně. Když si mám vybavit nějakou vzpomínku na Petra Kellnera ze školy, tak žádnou nemám,“ konstatuje jeho jmenovec. A to i přesto, že s ním byl jednou v létě na školním zájezdu v Tatrách. „O tom, že byl s námi, jsem se dozvěděl, až když jsem si odtud prohlížel fotky,“ doplňuje s tím, že jeho životní přístup je mu blízký. „Sám mám rád tajemno, takže toto se mi líbilo. Osobní život si chránil, a tak by to mělo být,“ prozrazuje.

 

„Zpráva o jeho smrti mě zasáhla, o to víc, že jsem ho znal. Uvidíme, co to udělá s jeho impériem. Bylo by škoda, kdyby se nějak rozdrobilo. Ale jeho dcera si vzala Křetínského, takže jsou propojení. Asi to tedy zvládnou,“ domnívá se. „Zrovna čtu knížku o minimalismu. Jedním z představitelů minimalismu je i Steve Jobs, který na mě působil jako Petr Kellner. Chodil pořád ve stejném oblečení, černý svetr, džíny. Přišli mi podobní. I tím, jak jim to fungovalo v hlavě, což jsem obdivoval,“ upozorňuje Petr. 

 

Zasáhlo mě to těžce. Já měl tohoto kluka rád

 

Podobně mluví i další. „Byl nenápadný, introvertní. Když jsem se to dozvěděl, dobře mi nebylo. Nemohl jsem to rozchodit. Vybavila se mi střední škola. Jak tam Petr stojí, mlčí, ruce v kapsách a usmívá se. Zasáhlo mě to těžce. Já měl tohoto kluka rád,“ sděluje další spolužák Karel Budský. „Pamatuji, že jsem ho přemlouval, ať s námi jde hrát fotbal na meziškolním turnaji, potřebovali jsme lidi do týmu. A přišel,“ vzpomíná. 

 

Připomíná svého kamaráda Láďu z Liberce, který s Petrem Kellnerem chodil do třídy na základní škole, seděl s ním v lavici. „Navštěvoval ho doma, znal jeho rodiče, byli na základce nejlepší kámoši. Ale ten asi nebude o něm chtít mluvit. Nemluvil příliš o něm nikdy, i když jsme se ho na Kellnera často ptali,“ konstatuje. Tato jeho předpověď se vyplnila, dotyčný skutečně o svém kamarádu Petrovi mluvit nechtěl, jako by chtěl dodržet jeho celoživotní postoj neprozrazovat nic ze svého soukromí. 

 

Další závratná kariéra Petra Kellnera byla pro Karla Budského nečekaná. „Vzpomínám si v době kupónové privatizace, když jsem se dozvěděl, že za PPF stojí právě on, tak mě to velmi překvapilo. Že zrovna on, mlčenlivý, usměvavý, takový tichý. Ale bylo to asi i tou dobou. Naplno se projevil až po roce 1989, když se to uvolnilo,“ domnívá se.

 

Jako student si Petr Kellner zahrál miniaturní roli v jednom českém filmu:

 

Smrt si nevybírá. Může padnout na kohokoliv. Boháče i chudáka. Život je křehký