Peking a Washington měly dlouhodobě dohodnutý diplomatický kontakt prostřednictvím svých velvyslanectví ve Varšavě. Podle Kissingera proběhlo na této úrovni mnoho schůzek, než se v lednu 1970 na 135. jednání podařil průlom – pootevřela se možnost setkání vysokých představitelů obou zemí. Po složitých přípravách, kdy důležitou roli sehrál Pákistán, v červenci 1971 Henry Kissinger ve funkci poradce prezidenta pro otázky národní bezpečnosti tajně navštívil Peking. Ještě předtím, v dubnu, začala „pingpongová diplomacie“, na jejímž začátku družstvo stolních tenistů USA navštívilo Čínu; po něm následovaly delegace vědců, podnikatelů i novinářů. V únoru 1972 do Číny zamířil prezident Spojených států Richard Nixon. Ten po jednání s předsedou Mao Ce-tungem podepsal s premiérem Čou En-lajem Šanghajské komuniké. Začalo období postupné normalizace vztahů mezi Spojenými státy a Čínou.
Šanghajské komuniké je pozoruhodné z řady důvodů. Je příznačné, že k jednání a podpisu daného komuniké došlo v době vnitrostátních turbulencí v Číně v důsledku VPKR (takzvané Velké proletářské kulturní revoluce, pozn. red.) a kdy se Washington dostal do pasti v Indočíně. Neobvyklá je i forma dokumentu. Má věcný charakter bez emocí, který je spojen s vyjádřením shodných a také rozdílných stanovisek. Obě strany v komuniké zopakovaly svá stanoviska jak vůči válce v Indočíně, tak k situaci na Korejském poloostrově i k politice Japonska. Komuniké uvádí, že „mezi Čínou a Spojenými státy existují zásadní rozdíly v jejich sociálních systémech a zahraniční politice“, ale zároveň se oba státy shodly, že by vzájemné vztahy měly být založeny na principech, které odpovídají v 23. kapitole uvedeným pěti zásadám mírového soužití. Protože největším problémem při přípravě těchto jednání byla otázka Tchaj-wanu, je této problematice věnovaná v komuniké mimořádná pozornost. Obě strany se shodly, že existuje pouze jedna Čína, tuto otázku by měli řešit sami Číňané, a že jednotky Spojených států se z Tchaj-wanu stáhnou – jak o tom hovoří 29. kapitola. Jako ukázka originality Šanghajského komuniké mohou posloužit pasáže, jejichž výběr kladl důraz na postoje Pekingu.
Výňatek ze
Společného komuniké Spojených států amerických a Čínské lidové republiky
28. února 1972
„… Čínská strana uvedla: Kdekoli je útlak, tam je odpor. Země chtějí nezávislost, národy chtějí osvobození a lid chce revoluci – to se stalo nezvratnou tendencí dějin… Čína nikdy nebude supervelmocí a staví se proti hegemonii a mocenské politice jakéhokoli druhu. Čínská strana uvedla, že rozhodně podporuje boj všech utlačovaných lidí a národů za svobodu a osvobození a že lidé všech zemí mají právo zvolit si své sociální systémy podle svého vlastního přání a právo chránit nezávislost, svrchovanost a územní celistvost svých zemí a postavit se zahraniční agresi, vměšování, dozoru a podvratným aktivitám. Všechny zahraniční jednotky by měly být staženy do vlastních zemí.
S vědomím těchto zásad mezinárodních vztahů (mírového soužití) obě strany uvedly, že:
- pokrok směrem k normalizaci vztahů mezi Čínou a Spojenými státy je v zájmu všech zemí;
- obě strany si přejí snížit nebezpečí mezinárodního vojenského konfliktu;
- žádná (strana) by neměla usilovat o hegemonii v asijsko-tichomořském regionu a každá by měla čelit snahám jakékoli jiné země nebo skupiny zemí o utvoření takové hegemonie;
- žádná nechce jednat jménem žádné třetí strany nebo uzavřít dohody či ujednání s jinou stranou zaměřenou proti jiným státům.
Obě strany jsou toho názoru, že by bylo proti zájmům obyvatel světa, aby se jakákoli velká země spolčila s jinou zemí proti jiným zemím, nebo aby si velké země rozdělily svět na sféry vlivu.“
Šanghajské komuniké bylo prvním ze tří dokumentů podobného typu, které provázely a spoluformovaly postupnou normalizaci styků mezi Čínou a Spojenými státy. Druhé komuniké z 1. ledna 1979 oficiálně oznamovalo navázání diplomatických vztahů mezi Čínskou lidovou republikou a Spojenými státy americkými na principech obsažených v Šanghajském komuniké – tedy včetně uznání zásady jedné Číny, respektování, že Tchaj-wan je součástí Číny. Zároveň vláda USA oznámila, že bude nadále udržovat neoficiální kulturní a hospodářské styky s lidmi na Tchaj-wanu, ale přeruší diplomatické styky doposud udržované s Čínskou republikou. Spojené státy přitom uznaly, že vláda Čínské lidové republiky je jedinou zákonnou vládou Číny.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: .
