Kdo a co dnes slaví a kdo ne?

Slavnostní akty, nástupy, demonstrace, rozdávání metálů, záplava velkých slov. Máme tu opět výročí vzniku naší republiky 28. října 1918. Mnozí politici se předvádějí, jakoby se jednalo o jejich zásluhu. Kde je najednou totalitářská EU a její islamistický multikulturalismus?

Již vznik naší republiky je dokladem nepravdivosti a neudržitelnosti zcestných a zvrhlých teorií a ideologií, které nám již čtvrt století vnucují v souladu se zájmy USA a islamistů politici z vedení EU a jejich poskoci na politické scéně a v mnohých médiích. Můžeme bez nadsázky konstatovat, že názory a projevy mnohých českých politiků v době současné bezpečnostní i ekonomické krize, propagandistická práce ČT a různých politických neziskovek jsou urážkou památky prezidenta osvoboditele, všech jeho spolubojovníků a následovníků v době první i druhé světové války, včetně současných vlastenců a všech civilizovaných Evropanů.

Měli bychom si připomenout, že vznik samostatného státu podporovala převážná většina obyvatel budoucího Československa. Na tom nic nezmění snaha různých současných historiků, spíše propagandistů či politruků amerických a bruselských zájmů označovat Rakousko-Uhersko za jakýsi radostný ráj a následně opěvovat německý, ukrajinský, litevský i jiný nacismus a fašismus.

Většina obyvatel Čech, Moravy, Slezska a Slovenska nechtěla žít v rakousko-uherském soustátí, které bylo trefně označováno za žalář národů. Jinak by se nebouřili naši vojáci, nepřebíhali by ve velkém k nepříteli, nevznikly by legie ve Francii, Rusku a Itálii, neexistoval by brutálně potlačovaný domácí odboj. Jinak by občané s nadšením nepodpořili politiky, kteří se rozhodli vytvořit samostatný stát. Stalo se tak na základě přirozeného práva národů na sebeurčení, které patří k základním postulátům OSN. Vznikly i další státy na územích okupovaných a vykrádaných po staletí cizáky.

Proti samostatnosti byli především příslušníci rakušácké feudálně-germánsky myslící šlechty, někteří z nich zdegenerovaní sňatky mezi příbuznými pro udržení majetku a mamonu. Je zajímavé, že jeden z nich Richard Coudenhove Kalergi je pravděpodobně autorem současné teorie likvidace národních států a zvrhlé multikulturně islamizační ideologie masového importu Afričanů do Evropy. Popisuje to v knize Praktischer Idealismus již v roce 1925. Tento rakušák s československým pasem, jehož pravděpodobně nechtěli ani doma v Rakousku, se stal později jedním ze zakladatelů Společenství uhlí a oceli, předchůdce EU. A my se divíme, z jakých hlubin vanou páchnoucí větry islamistického multikulturalismu. (van Rompuy: „éra národních států je dávnou minulostí“). Veledíla ideologa současné americké zahraniční politiky Thomase Barnetta jsou jen amerikanizovaným odvarem Coudenhoveho praktického idealismu a současná EU rovněž.

Dalšími nepřáteli vzniku ČSR byli váleční zbohatlíci, vysoký církevní klérus, Němci, Poláci a Maďaři. Mnozí přišli o nevyužívaná pole a lesy v rámci pozemkové reformy, která zajistila republice nejen potravinovou soběstačnost, ale i export zemědělských produktů. Že Němci chtěli žít v Německu a Poláci v Polsku, nikoli jakémsi Československu lze pochopit. Krev není voda a multikulturalismus funguje akorát v hlavách bruselských poskoků amerických zájmů, přestože se v reálné praxi neprosadil ani v USA. Němci nakonec dokázali v ČSR prosperovat a nečinili větší problémy až do poloviny třicátých let. Otázku Slezska právně vyřešila válka s Polskem o Těšínsko ukončená mezinárodní arbitráží.

Prezident Masaryk vycházel z ideje konfederace s výrazně samostatnými národnostními částmi po vzoru Švýcarska. Čecháčkovští politikáři okresního formátu tomu ovšem zabránili. Maďaři měli většinou strach z odvety za svoji dlouhodobou brutální maďarizační politiku vůči Slovákům a Zakarpatoukrajincům a zůstali většinou nepřáteli republiky až do roku 1939 a mnichovského diktátu, přičemž ani v následujícím období se situace moc nezlepšila. Přístup části Poláků byl obdobný a zůstává dodnes jako doklad „úspěchů“ multikulturalismu i mezi dvěma evropskými národy.

Zde je třeba připomenout ještě jeden důležitý fakt. Vítězné státy dohody, včetně USA, nijak zvlášť nepodporovaly vznik nových států. Například neprosadily mezinárodními konferencemi dohodnutý vznik Kurdistánu a Arménie, což vedlo ke genocidním masakrům a etnickým čistkám vůči Kurdům a Arménům tureckou armádou. Garantem vytvoření Arménie byly a jsou dodnes USA. Zbytky Arménů se zachránily v tehdejším Sovětském Rusku, kde vznikla nová Arménie. Důležitým faktorem působení na amerického prezidenta Wilsona ve prospěch vzniku Československa byla nakonec česká vystěhovalecká komunita žijící v USA a což se běžně zapomíná, židovské organizace, které podpořily vědce a odbojáře Tomáše Masaryka. Dále to byly mezinárodní vědecké kruhy podporující Milána Rastislava Štefánika, jehož zásadní podíl na vzniku republiky se rovněž zamlčuje.

Naši reprezentanti vyhlásili samostatnost a odtržení od Rakouska bez ohledu na zahraničí v souladu s vůlí většiny národa či národů žijících na historickém území českého království. Dnes by to pravděpodobně nebylo možné. Stačí se podívat na přístup USA a EU k obyvatelům Krymu, kteří se z 90 % rozhodli odtrhnout od Ukrajiny, přičemž referendum nezpochybnili ani zahraniční pozorovatelé. Podobná situace je v Jižní Osetii a Abcházii. Největší zločinec je podle EU a USA tamní legálně zvolený prezident, který bojuje proti islamistickým teroristům. Jen bych doplnil, že naši hamižní demokratičtí spojenci nejen nechali bojovat naše legionáře za svoje zájmy v Rusku do roku 1921, ale ještě si nechali od naší republiky zaplatit značnou část válečných reparací Rakouska. V roce 1939 nás nechali Hitlerovi.

V období mezi světovými válkami přišlo do Československa mnoho Rusů, Jugoslávců, Rumunů a Bulharů, a to bez větších problémů. Jednalo se o Evropany a křesťany, kteří dokázali žít v nové vlasti bez problémů a začlenili se do společnosti. Republika sice trpěla ekonomickými problémy, korupcí a krizemi, ale stmelovalo ji aspoň vlastenectví většiny obyvatel s perspektivou lepšího života. Výrazně se zdvihla životní úroveň především na Slovensku a Zakarpatské Ukrajině. Před vypuknutím druhé světové války byli ochotni bojovat za Československo nejen Slované, ale i mnozí Němci, především komunisté a sociální demokraté.

Praktický multikulturalismus tedy existuje, ovšem jen tam, kde je to možné z hlediska účastníků a nelze ho prosazovat násilím do formy nacistického etnicko-sociálního inženýrství. V každém případě je však multikulturalismus z dlouhodobého hlediska nestabilní záležitostí kdekoli, stačí se podívat do historie. Dokladem odporu našich vlastenců za druhé světové války je 360 000 mrtvých, statisíce uvězněných, raněných a invalidů a děsivé hospodářské škody jako důsledek šesti let vlády německého nacismu. Jeho hlavním cílem bylo vytvořit jednotnou Evropu pro vyvolenou zájmovou skupinu kontrolující každý krok každého obyvatele a zbavit se těch nadbytečných, kteří by kladli odpor vládnoucímu národu (Coudenhove použil výraz Führernation). K realizaci svých zvrhlých cílů používali nacisté rovněž islámské divize SS, jejichž příslušníci páchali válečné zločiny v Rusku, na Balkáně i u nás za pražského povstání. Nepřipomíná vám to něco zcela aktuálního?

Takzvaní sluníčkáři dnes pravděpodobně sedí doma, pláčou a dávají si jointy. Vlast, národ a tisíciletou praxí potvrzené hodnoty jsou jim evidentně zcela odporné. Z toho žádné dolary nekoukají. Jen nechápu, proč se pro ekonomické parazity a poskoky cizích zájmů používá tak hezký název. Doma by měli 28. října sedět a stydět se i mnozí politici, kteří dlouhodobě podporují etnicko-sociální multikulturalismus ve formě zanedbávání vlastních občanů a podpory islámské invaze proti vůli převážné většiny národa. Hrdinové tohoto národa bojovali a umírali v minulém století za vlast, za naši civilizovanou, evropskou, případně křesťanskou republiku, nikoli jakousi totalitní americkou EU zvrácených multikulturních islamistických ideologií, zločinné americké politické korektnosti, parazitů z politických neziskovek, propagandistických médií zatajujících pravdu, svobody pro zločince, lidských práv pro parazity, spravedlnosti jen pro bohaté, byrokratů, pokrytců, korupce a eurokolonialismu. Když se podíváme na naše politické spektrum, máme tady pouze dvě, možná tři strany, které mohou jít hrdě k pomníkům naší historie společně s naším vlasteneckým prezidentem. Ostatní jsou buď rozděleny, nebo mlčí. Největší komedií od listopadu 1989 je hnutí jednoho muže, který se staví jakoby proti islamizaci, zatímco všichni ostatní jeho političtí reprezentanti aktivně říkají ano ose zla Washington, Brusel, Rijád, Ankara, Teherán. Lze takovým politikům věřit? Jakou budoucnost má stát a národ jako kolonie v současné EU? Co tedy dnes oslavujeme? S hrdostí naši republiku nebo cosi stále hůře definovatelného v rámci rozbředlé hnědé ideologie Obamy, Junckera, Merkelové a islámských mullahů.