„Na začátku devadesátých let nastala takzvaná vlna dvacet za dvacet, tedy vyhození dvaceti zkušených novinářů a jejich nahrazení dvaceti mladými elévy. Jestli si myslíme, že jsme tady v nějakém blátě, tak na Filipínách jsou na tom mnohem hůře. To jde prostě napříč světem, bere to na sebe lokální podoby v dosti nestabilním světě, ve kterém se dnešní společnost nachází,“ uvedl na začátek svého vystoupení Šlerka. „Rétorika stojí na tom, že je tady lid a elity. A ty elity lidem škodí, protože jsou spiknutí, bohatí a tak dále, placení z Ruska nebo ze Západu, a proti nim stojí lid. Média jsou součástí elit a neochránila před nimi lidi. Je jedno, jestli je to ve Spojených státech nebo u nás, kdy to bude přednášet domácí populista typu Tomia Okamury. Bude se to jen lišit mírou mišuge jednotlivých lidí, kdy jsou představy o spiknutí nesmyslně nepředstavitelné. V tom se tedy nacházíme. Myslím si, že svobodná média jsou v této době zásadní věcí. Je to něco, co v dnešní době je však na ústupu,“ konstatoval host.

Je investigativní, když „napíchnete“ policii?

„Když se podíváte na českou mediální scénu, zjistíte, že sem naskočila řada novinářů v devadesátých letech, občas bez novinářského vzdělání nebo kteří odešli ze škol a zafixovali své mentální návyky z transformačního procesu. Když porovnáváte práci jejich zahraničních kolegů, zjistíte, že máme co dohánět. Jeden příklad za všechny je, že v Čechách se jako příklad investigativní žurnalistiky uvádějí zprávy od policie, zastupitelství a soudů, z jejich zdrojů, informace od různých orgánů a ta zpráva bude stát na tomto. Jenže tohle není investigativní žurnalistika, toto je soutěž, kdo tu zprávu přinese první s rizikem, že někomu poslouží jako užiteční idioti. Bohužel v Čechách je to chápáno jako základ novinařiny,“ konstatoval Šlerka.

Anglosaská novinařina není podle pedagoga vlastní naší české. „Když si uvědomíte, po kom jsou nazvány české novinářské ceny, zjistíte, že jsou po spisovatelích – třeba Ferdinanda Peroutky, a to nejsou lidé, kteří by byli dominantně novináři jako třeba Jaroslav Kmenta. To jsou komentátoři a analytici. V našem prostředí nám splývají s těmi, kteří denně šlapou ulici a dělají tu ‚obyčejnou‘ denní novinářskou práci. Zpravodajství nebo reportérství.“