Západní politici podle něj nyní poprvé pocítili, že Rusko je schopno samostatné akce bez hledání kompromisu s USA nebo Evropskou unií. Prostě proto, že Ukrajina je pro Moskvu tak důležitá, že v tomto případě nemá náladu na formality. Na to Západ není zvyklý, a proto se snaží dotlačit Rusko k dosavadnímu přístupu.

I v Rusku to bylo reflektováno značně emocionálně. „Rusko je stále schopno obrátit Ameriku v radioaktivní prach,“ připomíná akademik slova ruského televizního hlasatele. Jeho slova sice představují velice radikální válku slov, ta je však prý mnohem přijatelnější než jakýkoliv jiný druh války.

V rusko-amerických vztazích je prý třeba vrátit se po vypjatých excesech krymské krize zpátky k práci. A je otázkou, co se v nich nyní dá očekávat. Za sovětských časů byly USA hlavním cílem Kremlu, a před střetem supervelmocí se třásl celý svět. Po pádu sovětského impéria se věřilo, že nastal čas „strategického partnerství“. Nikdy se přesně nevědělo, co tento termín znamená, ale ve skutečnosti to znamenalo především asymetrii, a to ve prospěch USA.

Celý text v angličtině ZDE.

Psychologie konfrontace však ani na jedné straně nezmizela. Ačkoliv v Rusku dlouhou dobu vládl názor, že s USA je třeba pěstovat „běžné“ vztahy, ve skutečnosti to podle Lukjanova nikdy nebylo možné. Amerika prý nikdy nebyla připravena spolupracovat s Ruskem jako „rovný s rovným“ a Rusko nikdy nebylo ochotno akceptovat americkou převahu.

Proto prý dnes můžeme na řeči o „strategickém partnerství“ zapomenout. To však podle akademika neznamená, že bychom se blížili časům konfrontace. „Rusko není Sovětský svaz. Nedělá si žádné nároky ani na světovou dominanci, ani na ideologickou dominanci,“ ujišťuje. Moskva si podle něj jen vytyčila oblast, kterou považuje za životně důležitou a v jejím rámci nebude ochotna vyjednávat a ustupovat. Jak Lukjanov dodává, součástí tohoto kruhu je i Ukrajina.

Na mezinárodním poli ale není ruským záměrem oponovat USA. Právě to by se podle něj nyní mělo zdůrazňovat, aby svět pochopil, že s výjimkou svého životně nezbytného prostoru nebude automatickým oponentem USA. Důkazy této teorie jsou prý zřejmé: Zatímco celý svět zuřivě řeší Ukrajinu, v Sýrii jsou přesně podle harmonogramu likvidovány chemické zbraně a Kreml nijak nezměnil postoj ani například k rozhovorům o jaderném programu s Íránem.

Rusko prý nemá zájem rušit dohody a omezovat spolupráci s USA tam, kde jejich zájmy nejsou v rozporu. To je prý přirozený vztah mezi dvěma dominantními mocnostmi, které nejsou sdruženy v alianci, zejména v současném, světě, kde se dá těžko mluvit o jednoduchých dělících liniích.

Jako příklad oblastí, kde se zájmy mohou setkávat, uvádí například průzkum v Arktidě, jednání o odzbrojení, nebo boj proti terorismu.

Podle Lukjanova ale není možné koukat se na věci západním či evropským pohledem, když se hlavní dění přesouvá do Asie. Například Čína vidí své místo ve velmocenském trojúhelníku USA-Čína-Rusko. V něm pozice každého závisí na vztahu ke dvěma dalším. Z tohoto pohledu podle něj Moskva potřebuje Washington především k dosažení rovnováhy s Pekingem na asijském kolbišti.