Jak se zde píše, „podle psychologů si lidé nejčastěji vyhledávají informace odpovídající jejich vidění světa a názorovému přesvědčení“. To je opravdu zajímavý objev, na tom jistě musela pracovat řada odborníků dlouhou dobu. Novost tohoto sdělení je zhruba taková, jako ve větě „člověk zpravidla vyhledává jídlo, které mu chutná“. Tak banální závěr, který má přinést jasno do kolotoče webové komunikace, snad ani neměl zaznít. Znevěrohodňuje totiž nejen celý ten článek, ale hlavně oslovené psychology.

Další citát: „Zklamání ze stavu společnosti, názorové přesvědčení a nedůvěra. To jsou ... některé příčiny, které přivedou lidi k tomu, že uvěří nepravdivým zprávám nebo konspiracím.“ To je jistě fakt. Ale proč se iRozhlas neptá (a nejen psychologů, ale především těch samotných kritizovaných šiřitelů alternativních informací), z čeho plyne jejich zklamání a nedůvěra. Jestli náhodou to není výsledek dlouhodobého procesu na naší politické scéně, která nepůsobí dojmem, že by jí šlo o občany. Stačí malý příklad. Zatímco naši vrcholní představitelé rétoricky táhnou do boje proti Rusku a fakticky opisují svou agendu od bruselských zadání, jinde (třeba v Maďarsku) se řeší ceny zemního plynu a energetická krize. Naše země, která ještě relativně nedávno elektřinu vyvážela, se dnes potýká s jejím (uměle vyvolaným?) nedostatkem, a tedy s dramaticky rostoucí cenou. Kdyby nic jiného, tak přinejmenším tato aktuální věc má rozhodně brizanci vyvolávat u velké části populace zklamání a nedůvěru. Přirozená reakce na to je vyjádření tohoto pocitu, pokud možno veřejné, či přinejmenším ve své vlastní sociální bublině.

Mnoho z těch zklamaných a nedůvěřivých by jistě mělo klidnější spánek a menší motivaci k „zákulisním“ komunikacím, kdyby se jim dostávalo z politické i mainstreamové mediální platformy řádných a úplných vysvětlení. Kdyby do médií, aspoň těch veřejnoprávních, byli zváni zastánci různých názorů, a teprve po posouzení jejich argumentů by si divák mohl udělat vlastní názor. To ostatně veřejnoprávním médiím ukládá příslušný zákon. Když však názorové a diskusní relace ČT i ČRo zaplňují zastánci jediného názoru na cokoli (od konfliktu s Ruskem přes energetiku, EU či covid), občan nutně dojde k závěru, že to je stejné jako v 80. letech v době končícího socialismu.

Také tehdy média přinášela jediný povolený oficiální názor. Lidé si pak přirozeně hledali názory alternativní, třeba ve vysílání západních rozhlasových stanic typu Hlas Ameriky nebo Svobodná Evropa. A tito „provinilci“ byli také peskováni a často trestáni vládnoucí mocí za to, že se snaží dosáhnout blíže k pravdě. Divme se pak lidem 50+, kteří tyto časy zažili, že je to nutí spatřovat analogie.

Lidem narozeným po listopadu 1989 tato zkušenost chybí. Prožili většinu svých životů v relativním dostatku, v relativní svobodě slova, v pocitu, že je vše v pořádku, a proto nemají většinově ten pud srovnávat minulost a dnešek, a tím také nemají strach ze zítřka, protože nechápou, že dnešek v mnoha ohledech v pořádku opravdu není.

A to je živná půda pro ageismus, diskriminaci podle věku. Denně slýcháme, že nositeli nežádoucích, „závadných“ sdělení jsou důchodci. Podprahově se tím říká, že jen staré a nechytré může něco takového napadat. Co nám to jen připomíná? Což se v 50. letech neříkalo „Mládí je zítřek světa“ a „Mladý je každý komunista“? Pochlebování mladé generaci se stalo jedním ze základních pilířů tehdejší vnitřní propagandy. Dnes jsme svědky téhož. K tomu ladí i další citát z onoho článku: „Průzkum agentury STEM zjišťoval důvěru v konspirace před podzimními sněmovními volbami. Podle něj těmto konspiracím věřilo 46 % lidí.“ Je to jen náhoda, že je to zhruba stejné procento, které nevolilo dnešní pětikoalici? A je to jen náhoda, že podle mnoha analýz dnešní opozici, tedy ANO a SPD, včetně stran, které zůstaly mimo Sněmovnu, třeba Trikolóry a ČSSD, volili voliči zpravidla starší, a tedy v lecjakém slova smyslu zkušenější?

Od ageismu je už jen velmi blízko k dehonestaci. Co nám v článku sděluje další oslovený psycholog? „Velkým problémem je určitě patologická snaha po originalitě. Jsou to často lidé buď s narcistním, nebo i jiným povahovým posunem. Velmi problematickou vlastností je také rigidita nebo taková neotevřenost zkušenosti.“ Jinými slovy se zde říká, že ten, kdo přepošle řetězový e-mail nebo napíše nějaký disentní názor na sociální síť, má psychickou poruchu. I to se říkalo za komunismu na adresu lidí označovaných za nepřátele zřízení. Tehdy se dokonce stávalo, že mnozí takoví byli zavíráni do příslušných léčeben, ne snad proto, že by se věřilo v jejich převýchovu, ale aby se jim prostě zabránilo v dalším šíření nežádoucích myšlenek.

Pointa? „Pokud budu mít správné hodnoty, které vedou k hlubokému životu, mezi které patří poznání pravdy, a etické, ale i sociální hodnoty, to znamená, necítím se frustrovaný, nevstupuju do mnoha konfliktů. Člověk, který není frustrovaný, má větší tendenci věřit mainstreamu, politikům, autoritám.“ Zajímavé zjištění. Člověk, který nemá psychickou nebo existenční nouzi, bez dalšího následuje autority. Připomíná to slavný román Krásný nový svět od Aldouse Huxleyho. Tam také byly uspokojeny (resp. usměrněny) všechny potřeby lidí, aby se v nich probudila víra v režim, který je beze zbytku ovládal. Na rozdíl od Orwellova 1984, kde byl jedinec ovládán násilím, v Krásném novém světě je ovládán libostí, vsugerovaným štěstím. V tom je Huxley aktuálnější než Orwell. A také nebezpečnější.

Obzvlášť vydařený je závěr článku. „Důležité je zvyšovat takzvanou informační gramotnost. To znamená, že lidé musí být schopni nepravdy rozpoznat. K tomu můžou podle psychologů pomoci například praktické ukázky toho, jak dezinformace fungují, nebo například diskuse s novináři.“

Zde by bylo nutné rozvinout debatu o pojmu pravda. S tím slovem se dnes šermuje tak zdivočele, až se vytrácí jeho obsah, a především jeho relativita, na kterou upozorňoval už Sokratés. V našem kontextu je pojmem pravda rozuměno to, co slouží vládnoucímu systému. Vše ostatní je lež a dezinformace.

Nejbizarnější je domněnka, že „pravdu“ dokáže člověk „pochopit“, a tedy přijmout po nějaké rozpravě s novináři, ovšemže míněno výlučně mainstreamovými. Z čeho tito novináři odvozují dojem, že právě oni jsou těmi nejpovolanějšími k výkladu pravdy? Co vědí oni lépe, než kdokoli jiný? Nic. Vytváří se tu jen šlechta panující nad správným výkladem světa a ostrakizující ty, kteří s nimi nesouhlasí. Jak že to zpíval Jaromír Nohavica: „Zrozen v komunismu, umřu v komunismu“. Přejme si, aby neměl pravdu.