Poukazuje na to, že profesor mezinárodní politické ekonomie na Harvardově univerzitě Dani Rodrik v knize Paradox globalizace upozorňuje na rozpor globalizace, který nazývá „politické trilema světové ekonomiky“. Argumentuje, že nemůžeme mít současně hlubokou ekonomickou integraci, pro niž používá termín hyperglobalizace, národní suverenitu (národní stát) a demokracii. Můžeme mít pouze dvě z těchto tří věcí, nikoli všechny tři současně.

Pokud chceme skutečnou mezinárodní hospodářskou integraci, musíme se vzdát buď národního státu, nebo demokratické politiky, která se v jeho rámci odehrává. Pokud chceme udržet liberální demokracii, musíme si vybrat mezi mezinárodní ekonomickou integrací a národním státem. A pokud chceme udržet národní stát, musíme obětovat buď demokracii, nebo mezinárodní ekonomickou integraci, píše Loužek.

Dochází k tomu, že jedinou zbývající možností je obětovat hyperglobalizaci. Achillovu patu globální správy představuje nedostatek jasných vztahů odpovědnosti. V národním státě jsou základním zdrojem politických mandátů voliči a volby jsou základním nástrojem pro povolání k odpovědnosti. Pokud jako politik nereagujete na očekávání a tužby svých voličů, hlasováním vás vyřadí. Globální odpovědnost tohoto druhu vůči voličům prakticky neexistuje.

Instituce Evropské unie jsou podle Rodrika demokratické pouze zdánlivě. Přímo volený Evropský parlament funguje spíše jako diskusní kroužek než jako zdroj legitimní zákonodárné iniciativy nebo legislativního dohledu. Skutečná moc spočívá v rukou Rady ministrů EU, tedy kolektivu ministrů národních vlád. Jak nastolit a udržet demokratickou legitimnost a odpovědnost pro rozsáhlé nadnárodní evropské uspořádání, je již dlouho naléhavou otázkou.

„Národní stát žije, a přestože se mu nedaří tak úplně dobře, zůstává v zásadě jediným skutečným hráčem. Snaha o nastolení globální správy je odsouzena k neúspěchu jednak proto, že není pravděpodobné, že by národní vlády předaly významnou část moci nadnárodním institucím, a jednak proto, že z harmonizování pravidel by společnosti s různými potřebami a preferencemi neměly prospěch.

Svět s umírněnou globalizací by byl mnohem lepším místem k životu než svět ponořený do donkichotské honby za hyperglobalizací,“ vysvětluje Rodrik.

Závěrem Loužek píše, že návrat k národním státům nemusí vést Evropu do anarchického zmatku nebo do systému hádajících se vlád. Zvýšená autonomie nezastaví evropské státy od obchodování nebo vyjednávání mezi sebou. Jako supranacionalismus nezaručuje harmonii, ani svrchovanost nemusí přinášet nepřátelství mezi národy.

Evropa bude schopná vypořádat se s bezpečnostními výzvami, jen když překoná fantazii o kontinentální jednotě a obnoví geopolitický pluralismus, dodává Loužek závěrem.