Imigrant je podle právníka osoba, která se přemístila do země, v níž se nenarodila nebo jejíž občanství nemá, za účelem usazení. „Imigranti mohou mít k tomuto pohybu mnoho důvodů, jedněmi z nich jsou nedostatek přírodních zdrojů jejich země, touha po ekonomické prosperitě, lepším podnebí či životním prostředí, spojení rodiny a podobně,“ vysvětluje Rozehnal.

Uprchlík se musí sám bez prodlení přihlásit úřadům

To uprchlík je podle něho a Úmluvy o právním postavení uprchlíků osoba, která se nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních. Důvodem udělení statutu uprchlíka může být rovněž únik kvůli příslušnosti k určité společenské vrstvě nebo i zastávání určitých politických názorů. „Přitom je tato osoba neschopna přijmout nebo vzhledem ke svým obavám odmítá ochranu své vlasti,“ uvádí právník, podle kterého platí, že státy, které jsou vázány výše uvedenou úmluvou (tedy i Česká republika, pozn. red.), nemohou stíhat pro nezákonný vstup nebo přítomnost takové uprchlíky, kteří přicházejí přímo z území, kde byly ohroženy jejich život nebo svoboda.

„To vše nicméně platí za předpokladu, že se sami přihlásí bez prodlení úřadům a prokážou dobrý důvod pro svůj nezákonný vstup nebo přítomnost,“ vysvětluje dále právník s tím, že ale státy úmluvy mohou na pohyb takových uprchlíků uplatňovat pouze nezbytná omezení, a to do té doby, než jejich postavení v zemi bude upraveno nebo než obdrží povolení vstupu do jiné země. „Stát přitom nesmí vyhostit uprchlíka zákonně se nacházejícího na jejich území kromě případů odůvodněných státní bezpečností nebo veřejným pořádkem,“ dodává a připomíná, že má stát povinnost i k osobám, které vyžadují tzv. doplňkovou ochranu, jež se uděluje z důvodu špatného zacházení v domovském státě nebo za účelem sloučení rodiny.

„Pokud tedy někdo vybízí k tomu, abychom odmítli přijmout uprchlíky, vybízí tím vlastně k porušení práva,“ konstatuje Rozehnal, podle něhož si ale imigranty na své území vpouštíme dobrovolně na základě svého uvážení a na základě selektivních kritérií. „Doby, kdy některé státy přijímaly imigranty pouze bílé barvy pleti, jsou již za námi. Nicméně stále platí, že státy přijímají přednostně vzdělané, kvalifikované a bohaté imigranty,“ říká.

Rozdíl lze zjistit až na základě jednání

Problém ale nastává ve chvíli, kdy máme poznat, kdo je uprchlík a kdo imigrant. „Protože stát nedokáže rozlišit uprchlíka a imigranta na první pohled, vede s každou osobou řízení, ve kterém zjišťuje, jaký status daná osoba má, a ti, jež nejsou uprchlíky nebo nesplňují selektivní kritéria určená daným státem pro imigranty, musejí území opustit a jsou vyhoštěni,“ popisuje advokát standardní postup.

Podle Rozehnala tedy nyní není jasno, zdali čelíme uprchlické krizi, protože nemáme informace, kteří z imigrantů jsou uprchlíci a kteří nikoli. „Takové údaje lze zjistit až z individuálních řízení vedených s každou dotčenou osobou,“ dodal nakonec s tím, že řada z nich bude muset být zřejmě vyhoštěna, protože pokud nesplňují výše popsaná kritéria, ani není jiný postup možný.