„Od doby přijetí této Všeobecné deklarace však již uplynulo 68 let, svět se změnil způsobem, který nezůstal bez vlivu ani na tuto událost. A v dnešní době dalších převratných změn stojí za to si některé tyto skutečnosti připomenout. Tehdy pro Deklaraci hlasovalo v OSN 36 států a 8 států (mezi nimi i ČSR) se hlasování zdrželo. Podstatná většina z dnešních 193 států, které jsou dnes členy OSN, tehdy vůbec neexistovala a celá řada z nich má dnes o lidských právech poněkud jinou představu. Téměř třetina států dnešního světa (57) přijala v Káhiře v roce 1990 Deklaraci lidských práv v islámu (DLPI), která se v mnoha ustanoveních od Všeobecné deklarace podstatně odlišuje,“ připomíná Křeček.

Ve Všeobecné deklaraci lidských práv se ve třetím článku píše, že „každý má právo na život, svobodu a osobní bezpečnost“. Naproti tomu Deklarace lidských práv v islámu stanoví, že život je boží dar, který není možné odejmout, až na konkrétní případy, které jsou popsány v právu šaría. Islámská deklarace se tohoto práva dovolává i na dalších místech. Neměli bychom přitom pouštět ze zřetele, že muslimové berou tato svá práva jako práva daná bohem, která je třeba dodržovat, ale není je možné lidskou činnosti změnit. Podle Křečka spočívá právě v tomto klíčový rozdíl mezi oběma deklaracemi lidských práv. Proto spolu nemohou muslimové a nemuslimové vycházet zcela bez problémů.

Celý komentář najdete zde

A to není jediný problém současného konceptu lidských práv. Křeček vidí ještě dva jiné problémy. Katalog lidských práv se stále rozšiřuje a otázkou je, kde se tento seznam jednoho dne uzavře. Za varující považuje skutečnost, že společně s lidskými právy nejsou zachyceny také lidské povinnosti.

„V době, kdy byla přijímána ustanovení o lidských právech, si ovšem lidé ve své většině byli dobře vědomi svých samozřejmých povinností k rodině, obci, společnosti a státu. Dnes však, kdy se vědomí o občanských povinnostech téměř zcela vytratilo, je namístě si povšimnout, že občané dávají stále zřetelněji najevo, že již nechtějí naslouchat těm, kteří je kárají za nedostatek respektu k právům těch, kteří si nejsou žádných povinností vědomi. A že již prostě nepřipustí realizaci práv bez povinností a bez odpovědnosti,“ uzavřel svou úvahu zástupce Šabatové.