Když jsem před pár dny dopsal můj poslední příspěvek pro tento server, připomínám, že se týkal vysílání oplzlostí (pro někoho umění, je to věc vkusu) v deset hodin dopoledne v Českém rozhlase, bylo mi jasné, že TO přijde. Muselo, protože TO postihlo (a postihuje) všechny z nás, kteří si dovolují mít jiný názor, než hlásá současná neoliberální věrchuška. Při psaní těch vět to byl z mé strany i jistý plán. Zažít TO, vyzkoušet si TO. TO, co třeba politici pociťují, když prohlásí, že protiruské sankce jsou blbost, bombardování Jugoslávie pod taktovkou „balkánské řeznice“ bylo svinstvo či prosté „tato země je naše“. Věděl jsem, že se mi TO povede. A oni samozřejmě nezklamali. Tím TO je myšlen mediální lynč.

Děkuji za tuto zkušenost. Snad všechny mainstreamové redakce se jako ideofronta v jednom okamžiku spojily na ochranu posvátné liberálnědemokratické krávy. Mantry jediného správného názoru, ze kterého nesmíte vybočit. Přišly i dopisy. Jejich dikce se velmi podobala těm z pera legendárních Pragováků. Fašista, hňup, homofob, rasista, nechyběl i obligátní antisemita. A to jsem si jen dovolil říci, že číst z knihy o scvrklých ptácích v bizarních úhlech a penisech trčících nad koulemi jako vykřičník se prostě do dopoledního vysílání nehodí. Mimochodem, říká to i zákonodárce v zákonu o rozhlasovém a televizním vysílání. Vyslovil jsem i názor na spisovatele, který dílo stvořil. Všechno špatně, musíte se klanět. Názory mohou mít jen vyvolenci. Doba začíná být zase pěkně hnusná.

Pokroková žurnalistka si vybrala z odpovědí jen pár slov

Musím přiznat, že bylo povznášející sledovat práci všech těch Respektů, krkavčích hor, Fórů24.cz a dalších biorobotických soudruhů. Vítězem se ale s velkým náskokem stává jistá Andrea Procházková, redaktorka filantropem a finančníkem placeného plátku Respekt. Kontaktovala mě s tím, že píše můj profil. Poslala otázky e-mailem, odpověděl jsem. Aby vážení čtenáři Newsroomu na konkrétním příkladu viděli, jak pracují pokrokoví žurnalisté, rozhovor přikládám níže. Tučně jsem zvýraznil část předposlední odpovědi, kterou jedinou (!!!!) paní Procházková ve svém článku použila. Zřejmě nechtěla, aby mé názory zazněly. Nehodily se. Nechápu, proč mě pak se svými dotazy obtěžovala. Nejen mě. Kontaktovala i mé přátele se žádostí o schůzku, aby na mě něco „práskli“. Děkuji serveru ParlamentníListy.cz, že mi umožnil rozhovor zveřejnit.