Na začátku článku zmiňuje pan Lindner Adenauera, Kohla a Merkelovou vedle sebe jako tři velikány německé politiky. „Myslím, že k tomu je potřeba dodat, že to byla právě Merkelová, která na přelomu tisíciletí Kohla vyšoupla z křesla čestného předsedy strany, a podařilo se jí tak získat vedoucí funkci, ale podkopla při tom židli svému vlastnímu mentorovi, který se jí v předešlých letech postaral o hladký vzestup do spolkové vlády a říkal jí ‚mein Mädchen‘ (mé děvče),“ připomíná Kechlibar úvodem.

„Říká se, že lidé čekají od ostatních stejné chování jako od sebe samých, a podle toho k nim také přistupují. Za dobu své kariéry v nejvyšších funkcích Německa neprojevila Merkelová žádnou snahu vychovat si nějakého nástupce. Žádný ‚mein Junge‘ ani ‚mein Mädchen‘ po jejím boku neexistovali,“ pokračuje.

Původní text ZDE

A proč si Merkelová nevychovala žádného nástupce? „Chtěla zůstat ve funkci až do své smrti nebo pokročilého stáří? Obávala se snad toho, že se osud otočí a její nástupce ji v nějaké slabé chvíli veřejně potopí stejně nemilosrdně, jako ona kdysi potopila Kohla? Do hlavy lidem nevidíme, ale ani jednu variantu bych nevylučoval.

Merkelová se nevzdává své moci lehce ani dobrovolně, k rezignaci na funkci předsedkyně CDU ji její kolegové v zákulisí donutili až po několikátém špatném výsledku zemských voleb v řadě,“ připomíná publicista s tím, že na budoucnost CDU měla tahle politika dost zásadní vliv.

Cituje Lindnerova slova o tom, že v Německu kancléřka Angela Merkelová po pěti, deseti i patnácti letech u moci pořád vévodila žebříčku nejoblíbenějších politiků. Kechlibar to rozporuje tím, že právě proto, že neriskovala. „Do migrační krize roku 2015 vesměs platilo, že Merkelová řídí svoji politiku tak, aby nebylo ohroženo její postavení na vrcholu žebříčku nejoblíbenějších politiků. Pokud došlo ve veřejném mínění k nějakém otřesu, kancléřka se přizpůsobila, i za cenu postupu ‚odvolávám, co jsem odvolala‘,“ podotýká.

„To není zrovna leadership, tomu se u některých jiných politiků dokonce říká ‚populismus‘, že?“ poznamenává Kechlibar řečnickou otázkou.

Pozastavuje se u léta a podzimu roku 2015, kdy se Německo otevřelo migračním proudům z rozvojového světa. To byla záležitost, která vedla k posílení AfD a oslabení CDU. „Zavření hranic bylo už připraveno, ale kancléřka od něj v poslední chvíli couvla, protože měla obavu z možných následků, právních i mediálních. Tomu odpovídá i dnešní dvojaké vyjadřování německých politiků, kteří na jednu stranu vychvalují postoj SRN v roce 2015, a na druhou dodávají, že druhý takový rok už se nesmí opakovat,“ píše Kechlibar.

Přiklání se k názoru, že nešlo ani v tomto případě o hrdinské morální vzepětí proti veřejnému mínění, ale o strach z toho, že na německých hranicích se začnou opakovat scény, které už televizní diváci znali z čerstvě zadrátované srbsko-maďarské hranice.

Tato taktika váhavého střelce podle Kechlibara uprázdnila politický prostor silám, které tolik zdrženlivé rozhodně nebudou. Třeba Zeleným, hnaným vizí hořícího světa. A tím se dostává k dalšímu bodu merkelovského dědictví: CDU je po šestnácti letech merkelovské hegemonie polomrtvá strana. Voličskou základnou CDU jsou důchodci, a nenajde-li se někdo jako Sebastian Kurz, kdo by se ji pokusil oživit od základu, budeme moci časem škrtnout i to „polo“.

Chybějící nástupce, který by dokázal dosahovat aspoň kohlovské popularity a výsledků kolem 35 až 40 procent, je jen nejvýraznějším příznakem celkového úpadku strany. „Na kult Merkelové totiž doplácela právě její strana, které se začalo posměšně říkat Kanzlerinwahlverein (kancléřčin volební spolek). CDU jako organizace ztratila tvář, ztratila ideologický obsah, drive k tomu cokoliv významného dělat.

Být v jejích řadách výraznou osobností se stalo nebezpečným, protože taková osobnost by mohla jednoho dne ohrozit postavení stranické šéfky. CDU přestala mít zřetelný politický charakter. Stala se extenzí Angely Merkelové,“ míní Kechlibar.

Část voličů, nespokojených s nevýrazným charakterem strany, přeběhla k FDP, která se nyní může pyšnit preferencemi přes deset procent a podstatně živějším stranickým vedením. Z hlediska budování koalic a vlastního vlivu byl ale pro CDU za éry Merkelové zdaleka nejhorším vývojem vznik a růst AfD.