Několik desátek lidí, kteří dorazili do ATOM MUZEA v Míšově na jižním Plzeňsku, do bývalého depotu sovětských jaderných raket, si s chutí vyslechlo oba vzácné hosty. Poprvé se tu byla představena nejnovější kniha Milana Syručka Archivy vydávají svá svědectví.

„Říkali jsme si, že by bylo dobré mít v Praze bustu de Gaulla, když už je tady ta s Mitterrandem. On tehdy přijal naše chartisty, mezi kterými byl také Václav Havel a samozřejmě i Václav Malý. Sbírka byla velmi úspěšná, ale kámen úrazu byl, že pan prezident Hollande nedovolil, aby tam busta byla. Skončilo to tedy tak, že je na Barrandově. Na Vyšehradě nás čekal pirát, vidíte, jak je to dnes aktuální,“ konstatoval kardinál Duka, „ředitel památkové péče Vyšehradu. Zazněla otázka, co má Charles de Gaulle společné s Českou republikou a s Prahou, a tedy i s Vyšehradem. Pan doktor Syruček mu to poctivě, do detailů vysvětloval, a já měl příležitost pány pozorovat. Viděl jsem, že myšlenkami jsou úplně jinde. Tak jsem si dovolil vzít slovo a říkám tomu pánovi: Vezměte si, že tehdy de Gaulle společně s Edvardem Benešem téměř klečeli u Stalina, aby schválil naši zahraniční vládu. V roce 1968 se k SSSR nepřidal, postavil se proti Jaltě, a to jsou tedy jeho zásluhy.“

Proč Vyšehrad? „Když navštívíte hrob Boženy Němcové, to je takový orientační bod, tak na jedné i druhé straně jsou frekventanti francouzské armády. Jeden zemřel tam ve Francii. Toho druhého si vybral Charles de Gaulle za bodyguarda. A víte jistě, jaký by to byl potenciální terč, protože šlo o vysokého muže?“ vysvětloval kardinál.

A pak zavzpomínal: „Když jsem vojančil v Trnavě, tak jsem byl pomocník lapiducha zdravoťáka. A také pomocník našeho šéfa, pana kapitána zdravotní služby, ale předtím on byl kovář podkovář. A měl na starosti pomocné zemědělské hospodářství. Když se pořád říkalo ‚ošípané‘, tak jsem nevěděl, co to je. Pak jsem pochopil, že je to prase,“ usmíval se Duka.

„Sám nejsi nic. To je název knihy, kterou napsal pan generál Aleš Opata. Ve Škodovce jsem byl 15 let, na Borech 15 měsíců. Obráběcí stroje. A byla to krásná léta. Já jsem se vyučil ve královohradecké Škodovce. Nedávno se mi dostala do rukou kniha plukovníka Františka Hykeho a ten vyvrací to, co dávala naše televize, a to že Tito pracoval v plzeňské Škodovce. On ale pracoval v hradecké Škodovce. A když mu dával vyznamenání, tak o něm řekl, že nemluvil perfektně, ale mluvil česky. To jen tak na okraj.“

„Když vzpomínám na věznici, byl s námi pan nadporučík Čába, což byl synovec mého spolubojovníka z Trnavy, akademického sochaře a profesora dějin umění Jánoše Nagye. Ten říkával – že nelituješ, že jsi tady. Za jeden rok máš jeden měsíc. To byl takzvaný státní souhlas, to už si nepamatují nejen lidé středního věku, ale i mladí z církve o tom nemají ponětí,“ lehce si posteskl Duka.

„V práci jsem celou dobu spolupracoval s ženami a neměl jsem žádný problém. Jedna říkávala, že strašně ráda pracuje v kolektivu žen. Ale stačí, když je tam jedna, a to já… Jako biskup jsem si několikrát zavzdychal. Jednou jsem dokonce řekl, že to bylo lepší na Borech. Já jsem od žádného policisty nedostal ani jednu ránu. Dvě třetiny z nich, ti byli na naší straně, a ta třetina nám trochu znepříjemňovala život. Ale kdo byl na vojně, tak neměl problém. A to jsem neměl problém, ani v semináři. Věci, které byly méně příjemné, tak si z nich po letech odnesete to lepší. Takže, proč bych se pitval v těch momentech, které nebyly zrovna příjemné,“ rozpovídal se dále Dominik Duka.

(Ne)vina Němců

„Závěr mé veřejné činnosti jako kněze byl na jižním Plzeňsku v Nových Mitrovicích. A to už jsem věděl, že končím. Kvůli mým znalostem němčiny jsem působil v německy mluvicích farnostech – Chlum svaté Maří alias Chlum nad Ohří. Když pojedete kolem, zastavte se, teď už je to tam tak ze dvou třetin zrekonstruované. To bylo největší poutní místo německy mluvících občanů tehdy Československa. Tam jezdí poutníci i z Brna. Z tohoto Chlumu pochází celá řada západoněmeckých politiků. Například ministr práce a sociálních věcí Josef Styngel. Další pak ministr železnic pan Delner, další byl předseda bavorského parlamentu. To byli lidé, kteří něco znali, a nebyli to nacisté. V těchto končinách, kde byli sedláci, tak je ten Hitler zklamal.

Pak se to promítlo do diskuse o odsunu. Nebylo to snadné, nebylo to lehké, ale soužití by nebylo. To byl první nápad prezidenta Wilsona, když naši Němci z pohraničí žádali vlastní německý stát. Že chtějí, aby se jižní Čechy a jižní Morava připojily k Rakouské německé republice, která ještě neexistovala, a ti druzí pod Berlín. Wilson říkával – ano, národní státy, ale národy, které mají svůj národní stát a žijí historicky v jiném státě, tak buď musí přijmout statut respektované menšiny, nebo se mohou vydat do své původní vlasti,“ pustil se do otázky, pro mnohé ožehavé, kardinál Dominik Duka.

„Kdyby nebyla německá migrace, od Bismarcka po Hitlera, a především ta ekonomická, která byla jiná... Když půjdeme od Sokolova nahoru, přes Děčín, Liberec až do Jeseníků, tak tam se města od roku 1880 do roku 1914 zdvojnásobila. Byli Němci, pro které Praha nebo Vídeň nic neznamenaly. Oni měli jen Berlín. A měli příbuzné a rodiče, prarodiče, v Prusku. Pro ně byl tento krok jasný. Působením Bismarcka a po Napoleonovi, kdy se zařadily všechny evangelické církve do jedné státní německé a císař byl císař ne německé říše, ale německého národa. Takže to byla špatná politika, která pak zavinila další problémy. V tom byli vychováváni. Pak přišla jiná doba, a to se poznalo, co dělá práce s dětmi. To byli pak mladí muži. Ti starší měli na Hitlera jenom nadávku.“

Hranice metr po metru, aneb práce na roky

Poté se ujal slova Milan Syruček: „Je třeba se zmínit o našich hranicích, když se vytvářela naše republika. Konference v roce 1915 politicky určila hranici Československa, které vzniklo v roce 1918. Pak se to ale vyznačovalo komisí, kterou tvořili Američan, Japonec, Francouz, Němec a Čech, a která každých dvacet metrů skutečně vyznačovala, kde bude probíhat hranice. A toto měření trvalo až do roku 1924, s Maďarskem až do roku 1927, protože tam jsme se nemohli dohodnout. A s Poláky máme dodnes spor o dvě nebo tři vesnice. Tam je to tak, že Poláci dokonce letos svými vojáky obsadili jednu naši vesnici. Pak přišla naše jednotka a zas ty Poláky vystrnadila. O tom se nepíše, protože jsme nyní přátelé ve spojeneckých organizacích. Je to ale reálný fakt.“

„Co se týká generála de Gaulla, chci zdůraznit vážnost této osoby. Narozeniny svých dětí zásadně slavil devět měsíců před jejich narozením. V jeho rodině se zásadně vykalo. Svoji manželku oslovoval „madam“, a ona jeho oslovovala „Bongeneral“. A on tykal jen ve dvou případech. S příslušníky vojenské akademie, a pak s příslušníky 33. pluku, kde sloužil,“ řekl bývalý novinář Mladé fronty.

Psi francouzských prezidentů

„Informace mám od jeho syna Filipa, se kterým jsem se setkal. Velmi přátelský vztah jsem měl s Francoisem Mitterrandem. Když jsem o něm psal knížku, tak mi dovolili týden navštěvovat Elysejský palác. Tam jsem viděl, že na všech jednáních kromě jeho tajemníků byl labrador, který vždy ležel pod jeho pracovním stolem. Mitterrand říkal, že je to jediná bytost, u které má jistotu, že i z tajných porad s jistotou nic nevynese,“ konstatoval za obveselení přítomných Syruček. „Od dob generála de Gaulla každý francouzský prezident má psa. Generálovi ho věnovala britská královna Alžběta, která mu přivezla labradora z Kanady. Miterrand zemřel v roce 1996 a dodnes je trochu záhadou, jestli si trochu ‚pomohl‘ ze světa, protože čtrnáct let trpěl rakovinou a měl velké bolesti. Jeho pes ho přežil až do roku 2008 a měl státní pohřeb. Labradora má i současný prezident Macron. Nu, Francouzi mají vždy něco zvláštního…“

„Já píšu literaturu faktu. Striktně se držím toho, abych popisoval události, na kterých jsem byl přítomen. Abych psal o osobnostech, se kterými jsem se blíže znal. To nestačí jen podat ruku. Myslím si, že je to povinnost každého, kdo chce psát. Někdy mi kolegové říkají, abych jim nekazil jejich názory. Jenže! Jejich názory jsou názory vydavatele. Bohužel, je taková situace,“ zmínil Syruček.

Neznámé „jádro“

„Nebylo by ATOM MUZEUM, kdyby nebylo Čecha a Češky. Goerge Plačka, rodáka z Brna, a Mily Horbachové z Ústí nad Labem, kteří byli nejbližšími spolupracovníky, pravou i levou rukou Oppenheimera, a rozhodujícím dílem přispěli k tomu, že 16. července 1945 v Nevadské poušti byl první jaderný výbuch v Americe. Někdy se říká, že na světě, ale není to pravda. Dva jaderné výbuchy provedlo hitlerovské Německo v říjnu 1944, jeden v Durynském lese a druhý na Usedomu. Jsou důkazy, že ten výbuch, ten hřib, zaznamenali američtí letci, kteří už tehdy létali nad Německem. Existoval také radioaktivní výzkum a pak především to, že tito vědci vyrobili pro Američany americkou atomovou bombu v Los Alamos, tam Němci pomáhali rozvíjet americký jaderný program,“ konstatoval Syruček.

„V hitlerovském Německu samozřejmě byla řada laboratoří a téměř nikdo netušil, že výzkum byl tak daleko. Hitler prý tomu příliš nevěřil a Němci to nedotáhli k tomu, aby mohli sestrojit bombu. Oni dokázali udělat nálož, která visela, ale nedokázali bombu. To prvně dokázali Američané. Dnes je už devět jaderných mocností, včetně Indie, Pákistánu či Izraele. Existují k tomu mezinárodní smlouvy, ale jak se říká, smlouvy jsou od toho, aby se nedodržovaly. Severní Koreji pomohl Sovětský svaz a Rusko. Jeden z výbuchů dokonce udělala v Japonském moři v roce 2011.

Při jmenování vědců bych neměl zapomenout na třetího atomového fyzika, Františka Janoucha, který se sice tohoto nezúčastnil, ale byl světově uznávaným vědcem i Chartistou. Byl vypovězen z Československa a přijat Švédskou královskou akademií, kde také dožil. Znali jsme se osobně, chodil jsem za ním do Krakovské ulice v Praze,“ poznamenal Milan Syruček.

Putina čeká nejspíš ještě mnoho let panování

Pro ParlamentníListy.cz uvedl autor literatury faktu, že zanedlouho bude druhé, doplněné vydání publikace Záhady brdských lesů. Ve vydavatelství je připravena další kniha, Tatrovka pana Broučka, což je podle Syručka rozhraní knihy pro děti i pro dospělé, a částečně fikce.

K rusko-ukrajinskému konfliktu ještě dodal: „Bojím se o Ukrajinu. Beru filozofii Putina. Jeho rádcem, což je více než poradce, byl Solženicyn, který napsal knihu v roce 1998 Rusko v troskách. Tam se píše, že neodpustitelnou chybou Ukrajiny bylo, že chtěla svou nezávislost a samostatnost. Protože vždy existovaly tři Ruska: Velká Rus, Bělorus a Malá Rus, což byla Ukrajina. Oni nepřipustí, že byla státem. Ona fakticky vznikla na půl roku v roce 1917. Pak byla vždy s někým. Druhý prvek je, že Solženicyn ovlivňoval Putina tak jako Rasputin cara Mikuláše II. Putin byl dost okultista. Ať se díváme jak chceme, tak je to nevypočítatelnost. Proto je těžké se vžít do Putina. Hitler, Stalin, ti byli předvídatelní. Putin je těžko předvídatelný a změnou ústavy a dalších zákonů si zabezpečil, že bude prezidentovat až do roku 2036. Ještě 11 let bude ovládat Rusko,“ sdělil pro naši redakci znalec Ukrajiny Milan Syruček.