Moláček úvodem svého textu, jejž zveřejnil server DeníkN.cz, uvedl, že ve skutečnosti varianta, že by s manželkou zůstal v Rakousku, nebyla vážně na stole. „Bylo celkem jasné, že se o prázdninách sbalíme, vezmeme děti z rakouské školy a školky, kde byly spokojené a bez problémů se sžívaly s němčinou a multikulturním prostředím, a přestěhujeme se do Prahy. Dnes, v roce 2019, už bych to neudělal. Vzal bych ve Vídni jakoukoliv práci a zůstal s rodinou v Rakousku,“ míní Moláček.

Podle jeho slov jsme se totiž na cestě „zpátky do Evropy“ zastavili a nerozhodně se začali ohlížet zpět. „Rok 2010 ještě pevně patřil do polistopadového období, jehož samozřejmým leitmotivem byla nová integrace Česka do civilizačního okruhu, kam české země po staletí přirozeně patřily. Pokud se už tehdy vynořovaly o tomto směřování nějaké pochybnosti mimo okruh marginálních politických exotů, které nikdo nebral vážně (a Václava Klause), pak jsem je, za hranicemi, ponořený denně mnohem víc v rakouské politické realitě a veřejné debatě než v té české, nevnímal,“ míní Moláček. 

Václav Klaus dle jeho slov už sice neúřaduje na Hradčanech, ale posunul se k tvrdému nacionalismu a k podpoře extremistů, Miloš Zeman zase prý pomáhá  ideovým dědicům někdejších sládkovců, Okamurově SPD.

„Všichni zmínění a celá řada dalších chtějí vazby poutající Česko k Západu zpřetrhat buď otevřeně, anebo tento záměr cudně maskují tu údajnou nutností ‚ekonomické diplomacie‘ směrem na Východ, tu požadavky na zákon, který by umožnil v referendech odhlasovat sebemenší hrstce voličů prakticky cokoliv. Všem je ale společné nesmyslné nafukování reálných problémů, s nimiž se Západ potýká, na straně jedné, na straně druhé pak okázalé přehlížení agresivní politiky Kremlu,“ poznamenal Moláček a poukázal i na dramatický úpadek rozvoje země. Vadí mu i to, že Česko stojí na místě i v přízemních a naprosto apolitických a neideologických věcech. 

Česko je přitom dle jeho slov v záviděníhodné a komfortní situaci, kdy nemusí nic vymýšlet. Všude kolem sebe má země, které na většinu našich problémů nabízejí vyzkoušené recepty fungující často desítky let. Vlastně by českým politikům stačilo si jen vybírat řešení jako z bonboniéry.

„Jenže Česko pojalo k Západu jakousi bazální nedůvěru,“ dodal Moláček. „Ač to zpočátku vypadalo jako absurdní vtip, není dnes pochyb o tom, že klíčový přelom v českém vnímání Západu představovala uprchlická krize z léta a podzimu 2015. Na první pohled se zdá těžko uvěřitelné, že by tato událost zasáhla Česko tak dramaticky přesto, že se mu fyzicky prakticky úplně vyhnula. Má to ale dobré a od té doby mnohokrát popsané vysvětlení – právě absence osobní zkušenosti s uprchlíky a islámem udělala z Čechů snadné oběti hysterické, nestoudné a mimo veškerá do té doby myslitelná měřítka nafouklé protimuslimské a protiuprchlické propagandy,“ dodal Moláček.

„Česko se zastavilo na cestě, zatím se však, kromě pár váhavých krůčků tu a tam, nevrací zpět, na rozdíl třeba od Orbánova Maďarska. Češi a Češky studující a pracující v zahraničí se možná opatrně rozmýšlejí, nakolik spojovat svůj další osud s Českou republikou – podobně jako bych se rozmýšlel já, kdybych byl ve stejné životní situaci jako v roce 2010 –, ale zatím nepřevládl pocit ztraceného boje a beznaděje. Šance, že Česko znovu dojde k dostatečně širokému konsenzu o tom, že chce být součástí Západu, existuje a není zanedbatelná,“ uzavřel.