Upozorňuje, že ani naše v roce 1989 nabytá svoboda není žádná samozřejmá a nezměnitelná danost. I když jsme si ji zvykli za takovou považovat. Připomíná, že se komunismus v Evropě zhroutil v prvé řadě proto, že jeho hlavní bašta – tehdejší Sovětský svaz – začala mít dost starostí sama se sebou. Moskva ztratila ekonomickou i morální sílu potřebnou k tomu, aby ve svých satelitech udržovala nadvládu totalitní ideologie, kterou jim vnutila.

Neděje se něco analogického i dnes? ptá se Moláček. Po dlouhá desetiletí hlavní garant demokracie a svobody v Evropě – Spojené státy – budou mít nejspíš v nejbližších nejméně čtyřech letech dost vlastních starostí, domnívá se Moláček.

• Celý text je ZDE

Bez USA by v Evropě nebyla demokracie

Američané, kterým záleží na otevřené a svobodné společnosti (což byla doposud i oficiální doktrína USA), se mohli v uplynulých desetiletích soustředit na podporu takového typu uspořádání společnosti jinde ve světě – tu s většími, tu s menšími úspěchy. Samozřejmě nešlo o žádné vnucování, v tomto ohledu je občasné srovnávání „diktátu“ Moskvy a Washingtonu (případně Bruselu) nesmírně hloupé, tvrdí Moláček. Ale podobně jako by bez SSSR nebyl v Evropě komunismus, bez USA by v ní nebyla demokracie, to platí stoprocentně, upozorňuje novinář.

Varuje, že na podporu demokracie ze strany nové americké administrativy se už spoléhat nemůžeme. Pokud lze o Donaldu Trumpovi říct něco pozitivního, pak mu poděkujme aspoň za to, že nemlží a nenechává nikoho soudného na pochybách, zda jsou mu bližší demokratičtí lídři, nebo autokrat v Kremlu (bez něhož a jeho tajných služeb by se ostatně dost možná prezidentem ani nestal), píše Moláček.

Nový prezident USA našel v Putinovi inspiraci

Podle něj našel nový prezident USA zjevně ve Vladimiru Putinovi nejen spojence, ale také inspiraci. Autokratický styl rozhodování, zastrašování, dehonestování a označování za nepřítele každého, kdo se odváží ozvat, ať už jsou to vlivní politici, osobnosti, místní samosprávy, soudy, média, nebo občanská společnost – pro Rusy nic nového pod sluncem. Pro Američany ale ano, a tak se nelze divit, pokud v nejbližší době tamní demokraté (s malým „d“ – je jich naštěstí pořád dost i mezi republikány) napřou úsilí k obraně demokracie u sebe doma. I pro ně teď musí platit: „America First“, píše Moláček.

Připomíná také, co dalšího dávalo v roce 1989 tušit, že komunismus končí. Byl to vývoj v okolních zemích, především v Maďarsku a Polsku. Pokud by vývoj v těchto dvou zemích měl být předobrazem dění u nás i dnes, je proč bít na poplach. Maďarský premiér Viktor Orbán i polská vláda, za níž stojí šéf strany Právo a spravedlnost Jarosław Kaczyński, systematicky vyřazují z provozu klíčové pojistky liberální demokracie – ústavní soud a nezávislá média, omezují opozici a rozdělují společnost umělým vytvářením nepřítele. Jestliže úspěchy polské Solidarity a maďarských antikomunistů kdysi posilovaly české a slovenské disidenty, Orbána a Kaczyńského dnes jako své vůdce oslavují extremisté a odpůrci našeho polistopadového směřování, podotýká Moláček.

Propadneme se do šedého bezčasí, pokud...

Česká republika podle něj zatím stojí stranou proudu změn, podobně jako po větší část roku 1989. Tehdy to byl pro ty, kdo to vnímali, zdroj zklamání a obav, dnes je to naše velké štěstí. Ale nenalhávejme si, že při nás bude stát věčně. Že se nemůžeme opět propadnout do šedého bezčasí ovládaného tupou ideologií. Nejspíše se nám to stane, pokud se budeme tvářit, že se kolem nás nic vážného neděje, myslí si Moláček.

Domnívá se, že Američané svou demokracii a svobodu uhájí, protože je „příliš hluboko v americké DNA“. To ale není záruka, že ji uhájíme také. Moláček také připomněl varovný hlas historika Timothyho Snydera, který v nedávném rozhovoru pro německý deník Süddeutsche Zeitung prohlásil, že na obranu americké demokracie zbývá maximálně rok.

Pokud ale můžeme svou historickou zkušeností přispět k obraně demokracie my, Češi a Slováci, pak bychom neměli zapomínat ani na lekce z roku 1989, dodává Moláček.