Berwid-Buquoy poukazuje především na to, že všechny dobře pojištěné „katastrofy“ se konají při večerních hodinách, a když na místě pokud možno nejsou svědkové. Je prý totiž třeba vyvolat zmatek, nasadit falešné svědky a co nejrychleji uplatnit svůj předem vyfabulovaný technologický postup pojišťovacího podvodu. „Tím je ‚historická pravda‘ takřka neprůstřelná!“ myslí si.

V kontextu s tím ve výčtu pojišťovacích katastrof vzpomněl i požár Národního divadla v Praze, který vypukl nedlouho po dokončení stavebních prací dne 12. 8. 1881. V budově k večeru nikdo nebyl, a to ani oni dva řemeslníci, kteří měli údajně způsobit požár svojí nedbalostí. Této nesmyslné verzi se prý věřilo až do vydání knihy Miroslava Ivanova „Požár Národního divadla aneb Příliš mnoho náhod“ (Praha 1983).

„Dospělo se k pravdivému zjištění, že příčina požáru je úmyslné žhářství. Ovšem trvalo to více než 100 let, než se historická věda doplazila ke skutečnosti,“ poznamenal s tím, že jde doslova o brilantně podařený pojišťovací podvod.

Názorně příblížil technologický postup nezákonného milionového obohacení v tomto případě: Sbírkou ke stavbě divadla se podařilo vybrat celkem 3,2 milionu zlatých. Tím bylo umožněno objekt realizovat. Po požáru vyplatila  První česká vzájemná pojišťovna vedení budovy cca 300 000 zlatých a další veřejná sbírka na opravu ohořelého divadla za 47 dní dosáhla výše cca 1 000 000 zlatých. Protože Národní divadlo nikdy nemělo konkrétního majitele a bylo spravováno direktoriem (faktury ve většině případů neexistují), nebyl žádný problém minimálně (přepočteno na dnešní měnu) protunelovat cca 100 milionů Kč.