„Například jsme významně přispěli k tomu, že se zastaví ekotendr, což ušetří státnímu rozpočtu 35 miliard korun. Na komunální úrovni je řada případů, kde jsme trestními oznámeními a žalobami docílili toho, že zkorumpovaní lidé odstupují ze svých funkcí. Jsme rádi, že lidé jako Martin Kocourek, Pavel Drobil či Aleš Řebíček nakonec i díky nám odstupují,“ konkrétněji popsal zásluhy Ondráčka v rozhovoru pro server Týden.cz.

I přes dosavadní úspěchy Ondráčka připouští, že se zde z boje s korupcí stalo určité klišé. „Bohužel to tak je. Když to přeženu, tak kdo nemá nějakou protikorupční iniciativu, jako by nebyl. Všechny tyto snahy navíc v lidech vzbuzují velká očekávání a byla by obrovská škoda, kdyby je zklamaly. Bez propracované strategie se ale opravdových výsledků jen těžko dočkáme.“

Sledujeme téma Korupce

S Nečasem se spolupracuje dobře. Na rozdíl od Johna

Spolupráci s vládou Petra Nečasem Ondráčka hodnotí pozitivně. „Na institucionální úrovni probíhá docela dobře. Ministerstva s námi jednají, podáváme připomínky k řadě návrhů a legislativních úprav. Tak to má na úřední rovině vypadat, bez emocí a osobních antipatií, profesionálně, se snahou posunout věci vpřed.“

Hůř se však pracovalo s Radkem Johnem jako s ministrem vnitra. „Vstoupili jsme do poradního sboru ministra vnitra Johna podobně, jako jsme jednali se všemi předchozími ministry. Byla to však tristní zkušenost,“ stěžuje si Ondráčka. „Nepřipravená a špatně vedená jednání, chaotická improvizace. Už to dál nešlo, tak jsme spolupráci ukončili.“

Problém je v neschopnosti institucí

Přestože exministři Řebíček a Drobil odstoupili ze svých funkcí, Ondráčka to nepovažuje za dostatečnou satisfakci. „Samozřejmě jsem rád, když zdiskreditovaná osoba odejde ze své funkce, a tedy víc neškodí. Aby se ale zabránilo pachuti, že si daný politik nahrabal a nic se mu vlastně nestalo, tak by dotažení případu muselo fungovat úplně jinak. Jádro problému je ve fungování institucí. Jednak vyšetřovacích, ale také daňových a kontrolních, které by každé záhadné zbohatnutí měly prověřit až do konce.“

Největší překážkou v řešení korupčních fér představuje efektivita institucí. „Kontrolní instituce se snaží splnit formální požadavky, které jim ukládá zákon. Uvědomují si však, že kdyby šly na hranu svých pravomocí, tak se můžou dostat do politických konfliktů, protože by mohly někomu šlápnout na prsty. Když je nikdo nehlídá, tak do toho zkrátka nejdou. Problém je tedy především v neschopnosti institucí, jejichž nezávislost ještě záměrně podrývají politické tlaky. Velmi často jsou v různých komisích straničtí kandidáti, kteří v nich sedí za odměnu a mají to jako trafiku,“ uvedl Ondráčka.