„Však také lidovcům chvíli trvalo, než mne mezi sebe přijali. Říkali: vždyť ‚on‘ je z komunistické rodiny,“ vzpomínal na své začátky v politice v devadesátých letech Petr Pithart. Zároveň připomněl, že jeho otec byl náměstek ministra průmyslu a stýkal se se špičkami tehdejší KSČ. U nich však skončil, když společně s pouhými dvěma poslanci ČSSR žádali o setkání u zahraničních prezidentů, aby se jim dostalo pomoci. Ještě v posledním roce války si navíc prošel koncentračními tábory Terezín a Dachau. „Výčitky, že patřil ke komunistům, podle mne napravil žádostí o setkání u prezidenta De Gaulla. Tím u nich skončil a my oba skončili jako čerpači u podniku Vodní zdroje. Jezdili jsme s maringotkou po republice a měřili hladinu čerstvě navrtaných pramenů. Takže podle mě to završil odvážně,“ popsal bývalý senátor.

Herman: Maminka byla jako židovské dítě ukrývána v Chotěboři

Exministr kultury za KDU-ČSL Daniel Herman také vyprávěl těžkou minulost své rodiny z válečného období: „Moje maminka byla jako židovské dítě ukrývána v Chotěboři, kde byl bratr mojí babičky starostou a učil na tamním gymnáziu. A když byli rodiče maminky vězněni v koncentračním táboře – dědeček zemřel v Mauthausenu –, hrozilo nebezpečí, že i maminka a její sestra budou transportován do koncentráku. Dobří lidé se o ně postarali a maminka byla ukrývána v Chotěboři. Díky tomu si tady vlastně teď můžeme povídat.“

Herman pokračoval v diskusi tím, že připomněl odvahu, jaké bylo zapotřebí k podepsání Charty 77. Petr Pithart řekl, že už „to“ nemohl vydržet: „Psal jsem v maringotce pod pseudonymem a u Charty jsem pak ztratil zábrany. Cítil jsem se osvobozený. Sice bez pasu, bez řidičského průkazu, pak i bez práce, ale svobodný. Ulevilo se mi, že už nebudu kritikem zpoza rohu.“ Mimo jiné pracoval také jako zahradník na Petříně, takže chodil do práce do lesa a užil si to stejně, jako přírodu v maringotce. Herman navázal vstupem Pitharta do politiky po revoluci v roce 1989, Pithart se však zdráhá používat slovo revoluce. Podle něj nešlo o revoluci, ale o vyjednané předání moci, což hlásal už v lednu následujícího roku. „Nechci tomu říkat revoluce, protože od revoluce lidé většinou čekají mnohem více. Dnes už většina lidí mluví o převratu, to je realistické označení. Já byl u všech jednání, tak jak mohou tvrdit, že to byla revoluce? Když jsme je během tří, čtyř dní přesvědčili, aby se vzdali, a oni to vzdali,“ vzpomínal Pithart.