Pout na Velehradě kardinál Dominik Duka označuje za největší církevní událost roku na našem území. Právě velehradská pouť podle jeho slov ukazuje na svébytnou duchovní tradici, která položila základ středoevropskému prostoru, na tradici, v níž se zrcadlí zápas církve o svobodu myšlení. Tuto skutečnost na letošní cyrilometodějské pouti symbolizovalo mariánské Palladium země české, podle tradice odlité ze zlatého medailonu, který věnoval sv. Metoděj svaté Ludmile, babičce sv. Václava. 

„Důležitým momentem je, že tato cyrilometodějská misie přinesla na naše území Písmo svaté a liturgii ve srozumitelném jazyce. Svatý Metoděj také přináší právní kodex, čímž pokládá právní rámec, ze kterého země střední Evropy, potažmo Visegrádské čtyřky, čerpají dodnes,“ připomíná kardinál.

Český teolog Karel Skalický, který byl nyní na Velehradě oceněn medailí za celoživotní službu české i světové teologii a církvi, rozlišuje tradice, které se na základě cyrilometodějské misie v prostoru střední Evropy prosadily paralelně s cyrilometodějskou tradicí, popř. na ni navázaly: svatováclavskou a svatoprokopskou a svatoštěpánskou.

Přítomnost Palladia na Velehradě byla podle Duky proklamací, že tu existuje spojnice duchovních tradic zemí sv. Vojtěcha, sv. Václava, svatých Cyrila a Metoděje, které můžeme ztotožnit se střední Evropou, a že tyto tradice se dotýkají vztahu církve ke společnosti a státu. „Cyrilometodějská tradice vychází ze schválení samotným papežem v Římě. Potvrzení cyrilometodějské misie na naše území, včetně jejích politicko-kulturních aspektů, vytváří spolu ve středoevropském prostoru dominium, které přímo podléhá papeži. Zde se později vytváří i středoevropský prostor,“ podotýká kardinál.

Duka také připomíná, že středověké „boje“ o svobodu církve, a tedy i o svobodu svědomí, neskončily ani v současnosti. V moderní historii Velehradu bychom prý našli hned několik momentů, kdy se na pozadí cyrilometodějské tradice dostává na povrch otázka svobody.

Například v raných letech moderního československého státu byl roku 1927 velehradský chrám povýšen na „basilicu minor“, v roce 1950 se stal svědkem ponížení církve, ale zároveň i prvního celkového probuzení duchovenstva, které si po neslavném sjezdu katolického duchovenstva již nedělalo o povaze komunistického režimu sebemenší iluze.

Velká pouť na Velehradě proběhla i v roce 1968, v reakci na Pražské jaro, i snahou o rozvoj církve v duchu Druhého vatikánského koncilu. Pověstnou se stala i pouť dvou stovek tisíc lidí v roce 1985, která nakonec v požadavku na náboženskou svobodu přerostla v otevřenou manifestaci proti režimu.

Text Václava Bendy „Jak dál po Velehradu“ a petice Augustina Navrátila prý definitivně propojily prostředí církve s disentem kolem Charty 77 a definitivně vyzdvihly autoritu kardinála Tomáška, korunovanou jeho výrokem při svatořečení Anežky České: „Církev stojí na straně národa.“ „Snad i díky přímluvě sv. Anežky České jsme se brzy dočkali svobody na komunistickém režimu,“ poznamenává Duka.

Nyní Velehrad podle kardinála čekají nové, možná ještě složitější výzvy. „Je tedy třeba dát cyrilometodějské pouti zajímavou náplň a využít Velehradu pro širší mezinárodní spolupráci, využít jeho tradice při formování Visegrádské skupiny a jejích pozic při reformě evropských struktur,“ zdůraznil Duka s tím, že do popředí se musí opět dostat otázka člověka, jeho svobody a nároku na důstojný život – od začátku až do konce. „Úkoly to nejsou snadné, ale k udržení demokracie a svobody v našem prostoru nezbytně nutné,“ uzavírá pražský arcibiskup.