Aspen Institute je mezinárodní nezisková organizace, jeden z nejprestižnějších politických think-tanků. Založena byla roku 1950 v Chicagu Walterem Paepckem. Jejím cílem je nabídnout platformu pro politickou diskuzi a podporovat hodnotově orientované vedení. Zabývá se i analýzou a hledáním řešení současných hospodářských a sociálních otázek. Českou pobočku vede Radek Špicar, předsedou správní rady pak je Michael Žantovský, velvyslanec ve Velké Británii. O otevření pobočky institutu u nás se zasloužili především Karel Schwarzenberg a finančník Zdeněk Bakala.

Zachar Prilepin vysvětluje, že to, co nám přijde jako zpátečnické, tedy zákony proti právům menšin, promování církve a podobně, je naopak znakem ruské konzervativní revoluce, ke které právě dochází. Podle něj nemusí být evoluce jenom krokem kupředu. Což vztahuje k ruské literatuře, kde tento motiv chybí. „Čím více se v čase vzdalujeme od ukřižování Krista, tím méně jsme schopni následovat jeho cestu,“ říká Prilepin. Rusko tedy jde dopředu, což z našeho pohledu je zpět k tradicím.

Celé vydání Aspen Review najdete ZDE

Pokud máme někde uchovat evropskou tradici, bude to v Rusku,“ tvrdí Prilepin a dodává, že komunismus Sovětského svazu rozhodně nebránil lidem provozovat víru. „Komunista nebyl člověk, který ničí kostely a střílí kněze jen tak od cesty,“ dodal.

O směřování Ruska zpět k tradicím však podle Zachara Prilepina nerozhoduje jeho vláda, ale celá společnost. „Převládá takový mýtus, že Rusko je národem s mentalitou otroků a nevolníků, národem pasivity, nedostatku odvahy k boji za svoje zájmy,“ říká Prilepin a vysvětluje, že se jedná jen o dojem a že je to právě ta většinová společnost, která elity k onomu návratu k tradicím vede. A když nespolupracují, tak je prostě vymění. „Elita nevede národ, oni jsou tím národem vedeni na vodítku.“

Na příkladu Borise Jelcina dodává, že to tak bylo vždy. Poněvadž i Jelcin, jako prozápadní politik, byl nucen podnikat typicky konzervativní kroky. „Byl to Jelcin kdo poslal ruské jednotky do Podněstří a do Čečny, byl to Jelcin, kdo vytlačil liberály z trůnu a uvedl k moci konzervativce, byl to Jelcin, kdo pochopil, že společnost si žádá existenci národa,“ vysvětluje Zachar. S Putinem je to podobné, jen jeho vláda už není složená ze starých komunistických stuktur, ale z liberálů, kteří se politice učili na západě. „S nimi se ale Putin bude muset rozloučit, protože národ to bude chtít,“ popisuje Prilepin systém, kterým v Rusku dochází k obměně elit.

Dostane se i na největšího tyrana Sovětského svazu, Josefa Stalina, což byl ten člověk, který obnovil vztahy mezi vládou a církví, ať už byly sebehorší. Sovětský svaz totiž procházel mnoha fázemi, a ať byla oficiální doktrína jakákoliv, byla odlišná od běžného života.

Celý text zde

A dostává se i k samotnému politickému systému, který je poněkud odlišný od našeho. Ruská levice je totiž podle Zachara Prilepina blíže americkým republikánům nebo Marine Le Penové. Obecně jsou více orientovaní na národ a na potřeby většiny. „Sergej Udaltsov, který byl uvězněn za hanobení Putinova režimu, vyjádřil svoji podporu pro ozbrojence Nového Ruska, kteří bojují v Donbasu,“ uvádí příklad. Dochází podle něj ke střetu dvou tendencí. „Země je stále v rukou oligarchů ale národ aspiruje na to, aby držel moc pevně v rukou.“

Stranu Jednotné Rusko považuje za výplod Kremlu. „Jednotné Rusko bude tím, čím mu Putin přikáže aby bylo,“ vysvětluje a dodává, že Rusko především potřebuje změny. Lidi ochotné něco obětovat a schopné hrdinských činů.

Rusku nevládnou stejnorodé elity. Dělí se na dvě skupiny, na konzervativce a liberály, byť odlišné, než máme my v Evropě. Ačkoliv se začínají ozývat souhlasné projevy lidí, kteří nejsou spokojeni s evropským odklonem od tradic. Ale elity se pořád mění. „Včerejší elity jsou odlišné od dnešních, i od těch, co přijdou zítra,“ shrnuje Zachar.

Hlavní rozdíl mezi evropskou a ruskou levicí je pak v přístupu k problémům. V Rusku se řeší problémy národa, tedy většiny. „Západ vždy jedná v zájmu nějaké minority. Dnes řeší sexuální menšiny, zítra bude řešit něco tak politicky irelevantního jako pěstování kytek,“ prohlašuje Zachar Prilepin a dodává, že v době, kdy se Evropa potápí do obrovských ekonomických problémů, kdy jsou lidé, kteří si nemohou koupit ani chléb, nebo kdy se nedokáže dohodnout na imigraci, je „legalizace svazků lidí stejného pohlaví úplně absurdní“.