„Ty první dny a týdny opravdu člověk byl v tom ponořen, paralyzován, brečeli jsme u zpráv, bylo to fakt svírající, ale postupně jsem zjistila, že se vevnitř mě něco sesypalo. Úplně jako kdyby mi to zbouralo to, co bylo léta stavěné, jako že je pevné a dané, tak jsem si říkala, že může všechno padnout, co jsme si mysleli, že nepadne, všechno se může ztratit, všechno může ze dne na den zmizet. Myslíme si, jak jsme daleko jako civilizace, a najednou jsme zpátky zase úplně někde kolik set let zpátky,“ poznamenala k rusko-ukrajinskému konfliktu Geislerová.

„A nějak jsem se úplně jakoby odstřihla od těch všech informací, musím říct, že je vlastně nechci sledovat – ale stejně je sleduji, ale ne tak intenzivně – a soustředím se na ty věci, které mi došlo, že je důležité vnímat, kterých si člověk má vážit. A to je právě to, že můžeme normálně žít, můžeme pracovat, můžeme se setkávat a můžeme pomáhat. Pořád máme obrovskou kapacitu, abychom pomáhali druhým, a to mi přišlo takové důležité. Takže se snažím jakoby mít ten životní styl, jako žije se den po dni, prostě jeden den je celý život,“ dodala Geislerová.

„Dlouho jsem o tom s nikým nemluvila, protože jsem se snažila od toho odstřihnout, ale nejde to. Žijeme tím všichni a má to dopad na nás všechny,“ zmínila. 

„Zapojili jsme se do spousty věcí, co se týče pomoci. Strašně moc lidí s tím má stres, že třeba dělají málo... Jako že ježíš, oni mají už ubytováno a my nemáme nic... Myslím si, že to je každého dobrovolná, svobodná volba,“ dodala.

Geislerová pak také mimochodem odpovídala na otázku, zda jsme připraveni mít na Hradě ženu. „Já ano. Já jsem připravena. Já si myslím, nebo já doufám, že jsme připraveni... Já moc nevěřím na takové ty kvóty nebo takové to dělení, protože ještě nebyla nebo něco, ale ta žena musí být schopná, musí být k tomu nějak vybavená, stejně jako muž by měl mít nějaké kvality. Já nemám ráda takové to, že teď bychom chtěli ženu, tak ukažte, jak ji tady máte. Ten člověk by měl mít v sobě určitou mravnost. A to si myslím, že je pravda, takže já bych byla pro ženu, ale stejně tak jako se objeví člověk, muž, který bude přesvědčivý, bude svým životem a svojí schopností a postojem a přístupem přesvědčivý... Jsme připraveni na jakoukoliv změnu, potřebujeme změnu,“ uvedla Geislerová.

Herci podle jejích slov musejí být vidět. Popularitou tak netrpí, i když je to někdy náročnější. „V tom veřejném světě žiju od čtrnácti let. Součástí herce – my prostě musíme být vidět. My jsme herci a děláme herce proto, aby se na nás lidé dívali. Kdo chce být utajený herec, ať si hraje doma u zdi. Takže já vlastně jsem vždy počítala s tím, že tu pozornost budu mít. Mně to přijde jako součást toho balíčku. Takže já tím opravdu netrpím,“ zmínila. 

„Věci, které na vás někde útočí, vypovídají o těch lidech, kteří na vás útočí, a nevypovídají o vás. Já si vždy říkám, že jsem zodpovědná za sebe a za svůj život a nemám nějak povinnost to někomu vysvětlovat...,“ dodala.

Z publika pak padla i otázka, nakolik je česká společnost připravena na to, že se prezidentem zase může stát slušný a vzdělaný člověk. „To je tak smutná otázka,“ poznamenala Geislerová. 

Další otázka na Geislerovou pak směřovala na to, jak se vyrovnává s mužským světem. „Já se nevyrovnávám s mužským světem. Já mám svět jako jedno, já to nějak nerozděluju a asi jsem to nikdy nedělala, pro mě je překážka překážka, ať má jakékoliv pohlaví, a přítel je přítel, ať je jakékoliv pohlaví. Já si umím představit stejně tak nesnesitelnou egoistickou ženu jako muže... To když člověk pak narazí, to je pak ještě horší než muž. Nerada to úplně rozděluju. Nikdy jsem neměla pocit, že se musím nějak někde prosazovat na úkor toho, že je tam většina mužů. To je jiné prostředí, když jste herečka, tak jste herečka a počítá se rovnou s tím, že jste žena. Takže těžko bych se prosazovala ve světě herců, chlapů. Nikdy jsem nezažila žádnou jakoby diskriminaci, žádné finanční podhodnocení, naopak vím, že jsem mnohdy lépe placená než kolegové, ale to je na základě schopností, kariéry... Prostě rozdělovat cokoliv jenom na základě pohlaví je pro mě jakoby trošku nesrozumitelné nebo nemůžu s tím nějak souhlasit. Asi jsem s tím nikdy problém neměla, spíš měli problém lidé se mnou,“ dodala.

„Kdybych měla moc nebo kdybych si měla přát jednu věc, která by se zásadně měla změnit, bylo by to školství. Systém školství – já mám základní školu, to bych chtěla říct – a nečerpám ze svých zkušeností nebo ze zkušeností svých dětí... Ale já si myslím, že máme strašně zastaralý systém školství,“ podotkla dále Geislerová.

„Naše školství kazí charakter dětem na celý život. Nám všem, všichni, co jsme prošli českým školstvím, jsme jím poznamenaní. Taky jsem potkala pedagogy, kteří na mě měli dobrý vliv, ale byly to právě výjimky v tom školství. A prostě nás to ovlivňuje, nutí nás to stoupnout si do té řady a držet se toho průměru. Jestliže vyčouhnete dopředu a jste lepší – ne ne, zpátky. A jestliže jste pozadu, tak přidej! Je to taková ta soutěživost, taková ta stádnost, hrozně se mi to nelíbí a myslím si, že to je zásadní věc, kterou si lidé ani tak neuvědomují...,“ poznamenala, že si stále pamatuje rok 1212 a Zlatou bulu sicilskou, ale... „K čemu mi to je? Naučila mě škola kritickému myšlení? Nenaučila. Strašně jsem narazila, protože pocházím z rodiny, která byla prostě bohémská, mimochodem, všichni jsou vysokoškoláci, všichni se k nám chovali v dětství jako k lidem... A pro mě byl největší šok, když se ke mně ve škole chovali, jako kdybych byla nějaká podřadná věc, která si má sednout, dát si ruce za záda a mlčet. A to je prostě něco, co mě odradilo od nějakého dalšího vzdělávání. Proto já jsem odmítla se svou beraní povahou dál studovat, protože jsem v tom neviděla smysl. Říkala jsem: Já si na to radši přijdu sama, než abych se tady nechala trápit,“ sdělila.